V dosavadní historii Slovenska se všechny vlády, ať už pravicová nebo levicová, snažili řešit otázku zaměstnanosti. Podle SARIO za posledních deset let na podporu vytvoření nových pracovních míst byla podpora státu zhruba 750 milionů €. Nejvíce investic tradičně směřuje do automobilového, elektronického a kovozpracujícího průmyslu. Tedy do odvětví, o kterých se říká, že přebytek výrobních kapacit je ve světě cca 30%. Kromě toho jsou to odvětví plně závislé na vývozu. Jako politickou objednávku řešení zaměstnanosti si každá vláda pokládá za povinnost upravit zákoník práce. V jednom případě jde o úpravu ve prospěch zaměstnavatelů ve druhém ve prospěch zaměstnanců. V obou případech je prokázání tohoto řešení na zvýšení zaměstnanosti více než diskutabilní.
I projekt na podporu pracovních míst pro mladé v hodnotě 70 milionů € pro 14,5 tisíc pracovních míst jen nahrazuje výpad nezaměstnaných v zemědělství za roky 2010 a 2011. Tak jako ubývá zastoupení domácích potravin na pultech obchodů, narůstá počet nezaměstnaných v zemědělství. Přitom rozhodující podíl dovážených potravinářských výrobků tvoří produkty, které jsme schopni vyrobit doma. Rozdílná úroveň podpor zemědělcům mezi členskými zeměmi EU, které umožňují pravidla EU, deformuje konkurenční prostředí, ve kterém naši zemědělci a potravináři tahají za kratší konec. Dotace EU směřují u nás především na všechno jiné jen ne na přímou podporu zemědělské výroby. Vyplatí se mulčovat půdu, likvidovat vinice, sady, utlumovat výrobu řepy a cukru atd. Pokud k tomu přičteme níže ocenění pracovní síly, kdy mzda zemědělce je pod průměrem mzdy v národním hospodářství a podstatnou komoditu našeho vývozu tvoří prvotní suroviny, jako jsou obiloviny, kukuřice, olejnaté plodiny atd. a zvýšení tržeb není v růstu produkce, ale především růstem cen, tak si můžeme udělat obraz o našem zemědělství.
Přestože příjem obyvatelstva na Slovensku je podstatně nižší než v EU, podíl výdajů na potraviny na Slovensku představuje 27,6% (za rok 2011) zatímco v zemích EU-27 je 16,5%.
Ukazuje se, že trvalé pracovní místa je nejlevnější a nejefektivnější vytvořit v zemědělství, potravinářském průmyslu a v potřebných službách pro toto odvětví.
Několik základních pravd o zemědělství
Zemědělství bylo v minulosti i nyní je nejpřirozenější činností lidstva a to i navzdory různým společenstvím, která ve vývoji a dějinách postupně vznikaly a zanikaly. Je tomu tak proto, že lidská společnost v každé době musí splnit základní požadavek, kterým je zajistit obživu, aby lidský rod nezahynul.
Zemědělec ve společnosti požíval v každé době úctu, která se přenášela i na půdu, kterou si vážil a ctil jako Živitelky.
Každá společenská formace musí pro zemědělce zajistit přiměřenou rentu, která i na nejhorší půdě zajistí živobytí pro rolníka a jeho rodinu. V opačném případě pokud tyto základny atributy nejsou zajištěny, půdu opouští a přestává být rolníkům.
Specifikum zemědělství je, že je vázáno na půdu. Zemědělec nejenže se stará o půdu jako Živitelky, ale udržuje harmonii s přírodou, ráz a kolorit krajiny. Dodržováním agrotechniky předchází mnohým katastrofám především zabraňuje povodním.
Potraviny jako produkt zemědělství jsou první lidskou potřebou, a proto výroba a obchod s potravinami je nejspolehlivějším podnikatelským odvětvím odkdy lidstvo existuje. I otrokář musel koupit tolik potravy pro otroka, aby i druhý den ovládl pracovat. Zatímco televizor, pračku, auto kupujeme podle stavu rodinného rozpočtu, potraviny musíme koupit. i když si na ně půjčíme.
Důležitým aspektem života společnosti je potravinová bezpečnost. Ačkoliv při otevřené ekonomice se často zpochybňuje její opodstatněnost, je důležitým domácím potenciálem, který zmírňuje hrozby živelných událostí, mezinárodních konfliktů a nevyvážeností na světových trzích potravin. V národohospodářské rovině je významné, že soběstačnost v základních potravinách uvolňuje zdroje na dovoz jiných komodit, např. na nové technologie.
Environmentální zemědělství a naše překrásná země umožňuje rozvíjet venkovský turismus a využívat jej jako doplňkovou činnost zemědělce.
Zemědělství po roce 1989
Zemědělství do roku 1990 bylo konsolidované a zajišťovalo zaměstnání pro cca 350 tisíc pracovníků, t. j. 17% všech pracovníků v odvětví hmotné výroby. Díky dotační politice státu měli jsme levné potraviny a více než 98,5% potravin bylo z domácí produkce. Na tvorbě hrubého společenského produktu se zemědělství podílelo 10,7%.
Od roku 1990 se v zemědělském sektoru hodně změnilo. Začalo to usnesením vlády ČSFR č. 689/1990 o ekonomické reformě v zemědělském a potravinářském komplexu. „Jádrem agrární reformy byla cenová liberalizace a restrikce dotací do zemědělské prvovýroby. Za touto gigantickou operaci v rozsahu několika desítek miliard korun byl záměr zdražit potraviny, snížit jejich spotřebu, utlumit domácí výrobu i pod hranici soběstačnosti tím, že potravinový trh bude otevřen levnějšímu dovozu. Ukázalo se že odpůrců politiky levných potravin, podle kterých jsme žili nad poměry, svedla naivní představa, podle níž zdražení potravin a útlum vlastního zemědělství uvolní zdroje na jiné sociální priority, „(J. Medvěd, Pravda 1993). Po více než dvaceti letech můžeme konstatovat, že v plné míře se potvrdily cíle a předpoklady autorů reformy, až na ty zdroje pro sociální priority, které se někde rozplynuly. Zde se začala permanentní bída a finanční podvyživené zemědělství, na jehož stavu mají podíl všechny předchozí vlády.
Je tomu tak proto, že při realizaci reformy došlo k ideologizácii ekonomiky, negaci minulosti a fetišizácii trhu. Tomuto se nevyhnula žádná vláda. Tak jako prostředky získané omezením dotací do agrárního sektoru, ani rozprodej národního majetku v rozsahu více než dvou státních rozpočtů nezabránil trvalému zadlužování státu. A jen díky tomu, že jsme na cestě liberalizovaného trhu jen něco více než dvacet let, nestačil nás stihnout osud Řecka.
Zemědělství v minulosti zaměstnávalo 17% občanů v odvětví hmotné výroby. Už při realizaci první vlny agrární reformy (1993) došlo o zaměstnání více než 140 tisíc osob, t. j. 40% z celkového počtu pracovníků. a ceny potravin vzrostly o více než dvojnásobek. Tato tendence snižování počtu pracovníků v zemědělství a potravinářském průmyslu přetrvává a dnes v těchto odvětvích pracuje cca 10% z počtu původních pracovníků.
Bezbřehé otevření trhu s potravinami, úprava norem s cílem snížení kvality výrobků a ovládání prodeje potravin obchodními řetězci je výsledkem, že za rok 2011 byl podíl výrobků ze Slovenska na pultech obchodů 47,25%, zatímco v EU je podíl 95%.
Vývoj a specifika nezaměstnanosti v agrosektore
Slovensko od roku 1989, podobně jako ostatní země východní Evropy, prošlo složitým vývojem. Na Slovensku se specificky rozvíjel trh práce. Po roce 1989 došlo v důsledku restrukturalizace hospodářských odvětví k masivní nezaměstnanosti v průmyslu i zemědělském sektoru. Vznikla více než tristotisícová armáda nezaměstnaných. Postupnou konsolidací, vstupem zahraničního kapitálu a odchodem mnoha produktivních občanů do zahraničí se převážná část vysoce kvalifikovaných občanů zaměstnala. Převážná část pracovníků agrárního sektoru místo ve strojírenském, elektrotechnickém průmyslu a jiných sofistikovaných činnostech pro nízkou kvalifikaci a mobilitu práci nenašla. Tato skupina občanů vytváří kategorii trvale nezaměstnaných, do které každoročně přibývají žáci, kteří skončí povinnou školní docházku např. v páté třídě základní školy bez jakékoliv kvalifikace. Tato skupina nezaměstnaných se trvale zvětšuje, z důvodu, že nově vytvořené místa (kromě veřejných prací) jsou náročně na kvalifikaci pracovníků.
Podíl domácích potravin na pultech prodejen je rámci Evropské unie rozdílný a do jisté míry koresponduje s počtem nezaměstnaných. Např. Polsko má podíl na domácích potravinách 87% při míře zaměstnanosti 10%, výrazněji je to ve státech jako Rakousko, Francie a dalších. V Evropské unii pracuje v potravinářském průmyslu např. 13,5% občanů, zatímco u nás je to jen 1,6%. Je tomu tak proto, že blahodárný vliv zahraničního kapitálu se koupí podniku nerozvíjel, ale sloužil na jejich likvidaci (např. Cukrovary, masokombináty)
rozvoj venkova
V západních státech Evropské unie je evidentní podpora ze strany státu rozvoji venkova a zemědělství, tak rostlinné i živočišné výrobě z důrazem na kvalitní služby pro zemědělce. Cílem komplexních opatření rozvoje venkova je zachování pracovních míst na venkově, a tím zajistit koupěschopnost obyvatelstva, ekologicky hospodařit na půdě a zabránit odchodu obyvatelstva z venkova do měst. Cílevědomý rozvoj venkova včetně infrastruktury (sportovní a kulturní zařízení, obchod a služby) vytváří prostor pro kulturu bydlení obyvatel a rozvoj agroturistiky jako doplňkové činnosti zemědělce. Tento program je financován státem resp. z evropských fondů.
Program rozvoje venkova na Slovensku naráží především na problém zaměstnanosti na venkově. Není žádným unikátem, že v obci je zaměstnán akorát starosta. Z toho důvodu kupní síla obyvatelstva stačí (případně i ne) na krytí základních potřeb na přežití. Aktivační nebo veřejné práce jsou přechodným východiskem z nouze jak vytvořit pracovní místo, ale v žádném případě nemohou nahradit příjem z trvalého pracovního poměru na slušné bytí. Rozvoj turismu jako trvalý příjem pro obyvatele venkova lze kromě některých lokalit v žádném případě nezajistí práci a příjem pro obyvatele na slušné bytí. Bez státní podpory zaměstnanosti na venkově především rozvojem zemědělské výroby není možné vytvářet trvalé pracovní místa a trvalý příjem pro obyvatele venkova jako podmínky pro rozvoj venkova.
Rozvoji venkova neprospívá i skutečnost, že za poslední roky úměrně s poklesem živočišné výroby, modernizací strojového parku pro rostlinnou výrobu klesá počet pracovníků v agrosektore. (Např. Za roky 2010 – 2011 cca 15 tisíc). Části podnikatelů podnikajících v rostlinné výrobě tento stav vyhovuje. Především proto, že s úspěchem prodají v zahraničí produkci obilovin, kukuřice a technických plodin, které se nám obloukem v přidané hodnotě vracejí zpět jako maso, masné výrobky atd. Do jaké míry tento stav vyhovuje státní politice zaměstnanosti je nezajímá. Upřímně řečeno: proč i? Mají podnikat ze ztrátou v živočišné výrobě a konkurovat dotovaným výrobkům ze zahraničí? Je zřejmé, že do podnikání s vědomím hospodářské ztráty nikdo dobrovolně nepůjde.
Národní protikrizový program pro zemědělství
Slovenské zemědělství v současnosti čelí velkým výzvám. Ztratili jsme soběstačnost v potravinách, na trhu převládají potraviny z dovozu a chybí dobytek ve stájích. Zemědělství stojí před dilematem vlastního přežití. K řešení globálního krizového stavu přistupují státy rozdílné, např. Polsko, Česko, Maďarsko atd.
ovce.jpgNaši zemědělci ani po roce 2013 nebudou rovnoprávní členové Evropské unie, vždy budou odkázáni na dotace státu. Kromě toho, použití prostředků fondů Evropské unie nepodporuje, ba přímo zakazuje přímou podporu zemědělské výroby, zpracování a uvádění zemědělských výrobků (viz podporu de minimis – příloha 1 Smlouvy o založení ES). Je proto na vládě, jakou strategii zvolí pro renesanci agrosektoru jako celku, t. j. prvovýroby, zpracovatelského průmyslu, služeb, vědecko-výzkumné základny a školství.
Tím, že zemědělství je vázáno na půdu, vytváří podmínky pro rozvoj všech regionů Slovenska, což umožňuje rozvíjet i nejzaostalejší regiony.
Proto prvořadým úkolem je zajistit využití půdy způsobem prospěšným pro danou oblast z hlediska produkce a ekologie. Skončit s nesmyslným dotováním za nevyužití půdy. Důslednou agrotechnikou předcházet a zabránit povodním.
Obnovit a modernizovat živočišnou výrobu, respektovat klimatické a historické skutečnosti. Využít a podporovat smluvní chov zvířat s obyvatelstvem (např. Králíci, skot) Vrátit službám zemědělce původní smysl.
Podpora velkovýrobních i rodinných farem a vybudování infrastruktury na venkově zabezpečí rozvoj turistiky jako doplňkové činnosti práce na vesnici.
Správně vedené zemědělství je kromě toho trvalou zárukou environmentálního rozvoje země.
Mimořádnou pozornost vyžaduje obnova a modernizace potravinářského průmyslu (příkladem jsou např. Poláci) a zabránit vývozu prvotních zemědělských produktů.
Dotace státu na udržení a vytvoření nových pracovních míst by měly směřovat do agrosektoru proto, že tyto činnosti jsou žádané. Výroba a obchod s potravinami jsou historicky nejstabilnější a pro lidstvo nenahraditelné, pokud lidstvo nepřestane. Co nelze říci o výrobě aut, televizorů a vůbec o spotřebním zboží.
Na Slovensku není zatím na trhu objednávka na chybějící nebo nové služby a ve světě je také dostatek ba přebytek výrobních kapacit.
Slovensko dováží více než polovinu potravinářského sortimentu, který si umíme vyrobit díky půdě a klimatickým podmínkám doma. Na krytí potřebné produkce můžeme zaměstnat desetitisíce občanů s minimálními náklady na školení a vrátit na trh práce i nekvalifikovaných občanů a při specifickém pracovním režimu (např. V živočišné výrobě) je naučit získat pracovní návyky.
Zemědělská prvovýroba i potravinářský průmysl trpí nedostatkem financí. Naopak, obchod s potravinami a obchodní řetězce a bankovní domy dosahují zisky, které končí v mateřských podnicích v zahraničí. Spravedlivé by bylo, aby se část těchto zisků dostala zpět např. v rámci financování technického rozvoje resortu (např. výzkum, školství atd.)
Úsilí zvyšovat podíl slovenský potravin na pultech obchodních řetězců kontrolou kvality a ceny dovozových potravin je zástupný problém, který neřeší zásadní otázku výroby potravin (co bychom vlastně při omezení dovozu např. Vepřového masa věděli nabídnout?).
„Politici by měli po sobě něco pozitivní a hmatatelné zanechat.“ (Babiš, Forbes). V zemědělství zvlášť, protože dosavadním politikům se nic takového nepodařilo. K tomu musí přispět i sami zemědělci a potravináři tím, že budou prosazovat zájmy agrárního sektoru společně.
V Bratislavě dne 4. února 2013
Ing. Anton Šplíchal sen. je zemědělský inženýr, pracoval jako předseda JZD, a ve vedoucích funkcích v rámci Zemědělského zásobování a nákupu
