SILVESTR 1944 NA Klenovský lazoch – vzpomínka

SILVESTR 1944 NA Klenovský lazoch
vzpomínka
Byla ještě úplná tma, když kolem šesté při Ráztočne – přímo pod námi – zarapkal párkrát kulomet a potom střelba trvala dobrých pár minut. V té době měl zbraně téměř každý, takže o slavnostní střelbu při různých příležitostech nebyla nouze. A ještě k tomu byl právě Silvestr … a co když někteří již byli v náladě časně ráno …
Přesto však v naší skupině nastal rozruch. Bylo zde několik lidí aktivně zapojených do Povstání a jeho přípravy a mezi nimi jsem byl i já se svými rodiči. Od konce října jsme byli na útěku v lesích u Černého Balogu, většinou bývaly namačkáni v malých loveckých chatkách a jednou proseděli celou noc v lijáku v lese poprikrývaní chvojím. Přežili jsme také německou razii v polovině listopadu, při níž vypaloval lazy na Kýčera a zastřelili několik Židů a povstaleckých pracovníků. V té době jsme denně putovali na jiná a jiná místa podle zpráv o pohybech Němců, ale jednou jsme se ocitli v pásmu ostřelování kanóny, při kterém se kolem nás lámaly stromy. Jindy jsem přišel podvečer po chleba do myslivny ve Staré Dolině pouze asi minutu poté, co odtud odešla 30-členná skupina esesáků, jejíž zadní voj jsem ještě zahlédl před vstupem z mýtiny do lesa.

Koncem listopadu jsme se dostali na Klenovský lazy, kde nám jeden gazda poskytl svůj nepoužívaný starý dům s hliněnou podlahou plnou myších děr as kamennými mokrými stěnami, ve kterém jsme přežili poměrně klidné čtyři týdny a seznámili se s desítkami dalších civilních a vojenských povstalců, kteří žili na roztroušených lazoch kolem. Dolina od Klenovca, která se asi o pět kilometrů na sever od vesnice – právě při Ráztočne – rozděluje na dvě větve a každá z nich pokračuje přes dalších deset kilometrů až pod Klenovský Vepor, byla v té době pravou partyzánskou republikou. Na lazoch a okolních lesích bylo několik partyzánských skupin, v Tepličnom sídlil partyzánský štáb a zcela pod vepřo – na Skorušine – byla část 2. československé paradesantní brigády, která počátkem října přiletěla ze SSSR na pomoc Povstání a byla nasazena do těžkých bojů na přístupu ke Zvolenu od Jalné. V těchto horách měla každá rodina několik domů s přilehlými pozemky podle toho, jak se tyto dědily z generace na generaci. Navzdory velmi strmým svahem, kterými tyto kopce spadají do hlubokých a úzkých dolin, byl poctivou prací generací každý kousek súcej země zúrodnění a dával obživu nejen lidem, ale i četným kusem ovcí a skotu. Pouze občas prošlo přes Klenovec nějaké německé auto z Kokavy do Hnúště nebo naopak, často však bývalo partyzány propadlé v serpentinách sedla na Chorepe.

V tu zimu byli všichni i se svými zvířaty na lazoch. Ve vesnici zůstaly většinou pouze starci a ti, kteří neměli na lazoch nikoho. A v každém domě bylo několik povstalců a uprchlíků, kterým domácí obětavě poskytovaly střechu nad hlavou, teplo a obživu, podobně jako partyzánským oddílům a čs. brigádě. Baptistický kazatel pan Čermák propašoval ještě dávno před Povstáním na lazy nemálo židovských rodin, které tam přežili holocaust. Německý tlak na Klenovský lazy se však zesílil, když rumunská armáda koncem prosince obsadila Rimavská Sobota.

I když jsme si uvědomili neobvyklé trvání a pestrost té ranní střelby pod námi, připisovali jsme to přece jen bujaré silvestrovské náladě. Asi o hodinu však vidíme z lesa vycházet 5-6 partyzánů ze skupiny ubytování na Ráztočne. Němci se k nim ráno nečekaně přiblížily od Císařského, tedy od Utekáč. Po přestřelce se jim podařilo uniknout díky tmě a znalosti terénu, ale několik kamarádů tam zůstalo.

Když byli Němci už o šesté na Ráztočne, museli jít nocí v hlubokém sněhu od Utekáč nejméně 4-5 hodin a muselo jich být poměrně hodně, když se takto pustili do této partyzánské oblasti. A také museli mít někoho, kdo znal terén, neboť v noci a v hlubokém sněhu, kde nepoznat chodníky a třeba se vyhýbat obydlím, okolo nichž jsou štěkající psi, ani dobrá mapa moc nepomůže.

Tento propad zcela změnil situaci. Třeba ihned někoho na hřeben pod námi, aby pozoroval vyjeté cestu od Ráztočno, kudy jedině mohli Němci přijít. Také si třeba ihned sbalit batohy se šatstvem, dekou, chlebem, kousky klobásy a slaniny. Nezapomenout na svíčky, zápalky, pár hřebíků, kladívko a malou sekerku. A poslat někoho za kopec k Majerská, kde žila další skupina podobných povstalců.

Tím někým jsem byl opět já, neboť ve věku 15 let jsem často sloužil na podobné úkoly. Hned na kopci se rozšířil můj obzor a uviděl jsem vystupovat mohutný kouř zpoza Velké Borové. Dále napravo byly menší sloupy kouře na svazích Pavlova Grunt, odtud se ozývaly občasné výstřely a krátké dávky z automatických zbraní. U Majerská už věděli, že o půlnoci velká skupina Němců propadla velkou přepychovou chatu baronů Rimamuránskej důlní společnosti v Tepličnom, kde bylo mnoho partyzánů včetně raněných. Hustý kouř vystupující z doliny svědčil o tom, že chatu podpálili. Ráno prý byla velká přestřelka v Pavlově potoku a pak začali hořet dva domy na tamních lazoch, kde v jednom byl ubytován Okresní národní výbor a v druhém partyzánský štáb. Z toho vyplývalo, že Němci propadli lazy velkými skupinami ze dvou směrů – od Tisovce přes Teplično a od Utekáč přes Císařské a pravděpodobně se setkali na Ráztočno, čímž se uzavřela podkova kolem nás. My jsme měli opět štěstí, protože jsme byli právě uprostřed celých Lazů, na kopcích oddělených hlubokými dolinami s velmi strmými svahy na západ i na východ od nás, což spolu s vysokou vrstvou sněhu představovalo ochranu před náhlým propadem. Pouze od jihu byl přístup od Ráztočno, ale byli jsme mnohem vyšší a cesta by trvala nejméně hodinu. Proto jsme celý den hlídali tento směr a neustále byli připraveni k odchodu směrem na zalesněný vrch oltářní nad námi, případně i dále pod Klenovský Vepor. Mezitím chodili spojky a konaly se „válečné“ porady. Kolem třetí bylo už zřejmé, že Němci se z Ráztočno nepohnuli. Nicméně určitě tak učiní zítra, a proto už o třetí ráno vyrazíme na oltářní. Mou jedenáctiletou sestru jsme odsunuli k Antalovcom do jejich domu asi 300 metrů od nás. Doufali jsme, že se ztratí mezi jejich čtyřmi dětmi podobného věku. I všechny naše věci jsme přenesli k nim.

Kolem druhé jsme vstali, oheň v peci uhasila a zasypali sněhem, aby tam nezůstal žhavý popel. Okna a dveře jsme nechali otevřené, aby tam byla zima a aby to nevypadalo, že tam někdo bydlí. Pak by mohli vyšetřovat sousedy a pátrat, kdo tam byl a kam šel. Naši pravou identitu však nikdo z domácích zatím nepoznal.

Krátce po třetí jsme vyrazili. Bylo přísně zakázáno prošlapávat chodníky a proto jsme museli vysoko zvedat nohy a stoupat pouze do děr vyšlapaných v půlmetrové sněhu těmi, co šli před námi. Takto jsme však mohli jít jen pomalu. Více než dvě hodiny před svítáním jsme byli pod vrchem Oltářní. V kolešni uja Bart se ohřívali asi 50 lidí. Odtud bylo ještě asi 150 metrů strmě vzhůru na okraj vysokého starého lesa. Ujo Molnár – přes rameno odstřelovačská puška s dalekohledem a v ruce dýka – vyřezával do kůry obrovského smrku datum 1.1.1945. Ten strom tam ještě stál dobrých 30 let po válce. V lese byly nejrůznější skupinky lidí, většinu z nich jsme neznali. Byla tam široká vozová cesta, kde o několik hodin byl sníh zcela prošlapaných a potom po celé týdny sloužila jako hlavní komunikace. Někteří domácí tu byli i s kravami, neboť ty Němci určitě budou brát.

Pohyby Němců jsme sledovali podle štěkot psů, avšak již v průběhu dopoledne se vytvořila síť bezdrátových komunikací. Spojky procházeli nahoře skryté v porostech a hlubokých Úvoz. Na střechách některých domů, které shora vidno, se po průchodu Němců měli objevovat 1-3 desky podle jejich počtu.

Odpoledne přišlo několik lidí zdola. Řekli, že Němci hnali pochytáni lidí z Lazů dolů na Ráztočno. Tam je staví do řady a Antek – bývalý partyzán – jim prstem ukazuje na ty, kteří mu dali najíst, poskytli mu nocleh, nebo sympatizovali s partyzány, ba co víc, přímo jejich podporovaly nebo s nimi bojovali. Těchto pak odvádějí do vesnice a zavírají do kostela. Ženy zase zavírají do Obecního domu. Od té chvíle bylo jasné, že za celou akcí stojí zrádce Antek. Během dne se Němci na náš kopec, zvaný Čechovo, přece ještě nedostali, ale čekalo se, že tak učiní v noci nebo zítra přes den.

Tu jasnou noc plnou hvězd jsme proseděli ve velkém mrazu mezi větvemi padlého stromu, celou noc vsedě cvičili rukama a nohama. Nad ránem nám všem zcela ztuhly tváře a začali nás bolet všechny zuby. Strážmistr Brousek nás zavedl pod vysokou skálu, kde hořely dvě polínka suchého dřeva. Jejich kouř se zcela rozptýlil, dokud vystoupil nad skálu, takže ho určitě nebylo vidět ani v té měsíční noci. Ohýnek více svítil jako hřál, ale vyzařoval alespoň psychický pocit jakési pohody. Při ohýnku se střídaly desítky lidí. Ti, co při něm seděli, postupně odcházeli do pozadí a ti, co stáli opodál, si zase usedali k ohýnku. Nikdo se netlačil a nikdo se nehádal. Byly tam samí fantastičtí lidé s nádhernými a ušlechtilými myšlenkami. Řeč se často stáčela k tomu, že toto je určitě poslední válka v dějinách. Nikdo si nedokázal představit, že by lidstvo mohlo být takové hloupé a ještě jednou podobnou válku zopakovalo. No comment!

Toho dne jsme ve starém vysokém a hustém smrkovém lese daleko od cesty odhrabali holemi vrstvu zmrzlého sněhu na ploše asi 3 krát 8 metrů. Několik set metrů odtud vytíná sekyrkou několik mladých smrků asi 10 metrů vysokých. a přinášíme je sem is chvojím, kterou jsme tam osekaly. Tenčí konec jednoho kmene přibíjíme ke kmeni silného smrku asi ve výšce metru a druhý konec přibíjíme o silnou větev dalšího smrku. Na tento hřeben střechy přibíjíme hole z dalších tenkých kmenů a Proplétáme chvojím. Na střechu i na zem jsme nakladli více vrstev chvojí. Potom jsme celý den hledali po okolí několik velkých. kamenů, které jsme uložili ke vchodu tak, aby se mezi nimi dal naklást malý ohýnek. I když to dovnitř kouřilo, dávalo to pocit tepla a časem se trochu zahřáli i ty kameny. Když později na střechu napadal sníh, kapala nám voda na hlavu. Tato stavba byla nazvána „Hotel Inteligence“ a každému ji mohu vřele doporučit pro případ budoucí války. O několik dní vznikl na okolí „Hotel Smrk“ a „Hotel Strach“ a jinde další hotely, jejichž polohu každá skupina tajila a ten, kdo se o ní náhodou dozvěděl, nechával si to přísně pro sebe. I přístup k našemu hotelu z cesty byl promyšlený tak, aby bylo minimálně stop. Využili jsme v první řadě velký padlý strom při cestě a po jeho kmeni jsme se balancováním mezi větvemi dostali asi 25 metrů od silnice a pak pokračovali klikatě dále pouze jednotlivé stopy, které v dalších dnech občas zapadly sněhem. Byli jsme přesvědčeni, že v noci sem Němci nepřijdou a ve dne jsme byli i tak venku, přičemž bezdrátový systém zajišťoval stále varování a možnost ústupu daleko do hor.

Prožil jsem tam pouze jednu noc. Spal jsem ve dvou svetrech, zimník, promočených botách a přikrytý dekou. No byla tam zima, oči štípaly od kouře a zdola chladil ledový sníh, proti čemuž velmi nepomáhala ani silná vrstva chvojí, která naopak ze všech stran tlačila. Spát se tam téměř nedalo. Od dalšího dne jsem však chodil každý večer potmě dolů a ráno o čtvrté s batohem chleba na zádech a dvěma čtyřlitrové konv v rukou – v jedné mléko a v druhé polévka – jsem Balancoval opět potmě a v zimě v těch ztvrdlých šlépějích v hlubokém sněhu až nahoru. Ale aspoň jsem se tam na lazoch vždy i vyspal. Razí trvala asi týden, ale hotely jsme opět využívali koncem ledna, kdy frontová linie celý týden procházela Ráztočno a naším bezprostředním okolím.

PAVEL LANGER