Etnofilm V zásadní proměně

Etnofilm V zásadní proměně
Filmový festival
Mezinárodní filmový festival Etnofilm Čadca, který se uskutečňuje každé dva roky, se konal potřinácté. Přestože toto magické číslo je nevysoké, je to nejdéle kontinuálně existující filmový festival na území Slovenska, což v spršce nejrozmanitějších větších a menších filmových akcí je jistým překvapením, ale i malým zázrakem. Navíc v případě filmu, nejlepší a nejvhodnější je, pokud je prý téměř vše soustředěno v hlavním městě, Bratislavě, protože tam je největší intelektuální, filmařské, ekonomické i divácké zázemí. Takový ústupek udělal dokonce i letošní trenčianskoteplické Artfilm, který s nevelkým efektem přenesl část svých akcí do centra. Etnofilm naštěstí vytrval v regionu a zdá se, že vytrvá, i díky tomu, že tam má zázemí svých nadšence a přívržence, co se sice uznale kvituje i v centru, ale zůstává bez zřetelněji podpory audiovizi se věnujících institucí, myslím tím hlavně grantovou komisi ministerstva kultury, která neustále měří ve svém staronovém složení, jánošíkovsky od buku do buku … Na morální docenění se však Etnofilm nemůže stěžovat, vždyť ho zaštítil nejen ministr Rudolf Chmel, ale i ministr zahraničí Eduard Kukan, ten dokonce, byť jen velmi symbolicky, i ze svého skromného kapesního. Takže přece kdosi docenil nejen regionality, ale mezinárodní kontext akce. Naštěstí kromě místních a regionálních institucí do hry vstoupil i Vyšehradský fond, si uvědomili středoevropský a evropský kontext festivalu, co se mohlo projevit na katalogu, ale i důstojnější přijímání domácích a zahraničních tvůrců. A v dalším paradoxu mezinárodní festival v Čadci mediální zachraňovala a profesionálně pokrývala ne Slovenská televize (učinil tak za celoslovenskou žurnalistiku alespoň „jen“ audiálne zaměřen Slovenský rozhlas zejména svou profilovou a profesionální kulturní publicistikou, zrcadlením), ačkoli tam měla několik příspěvků, dokonce byli i některé oceněné. Vždyť nač by bylo třeba věnovat i kultuře, vystačíme si se sportem, tam se dají neustále vkládat alespoň reklamní šoty. Jeden titul (a možná i další) sice pohotově uvedla ve vysílání, ale bez jakékoliv zmínky proč – že například i Kabos dokument „Lidé na hranicích“ získal jednu z významných cen festivalu (Literárního fondu). Maďarská televize, byť „jen“ národnostní vysílání v Szegedu se Slovenská redakcí tam však poctivě sbírala informace na půlhodinový dokument či publicistiku, která uceleně zaznamená, jaký byl letošní festival, jaké tam byly filmy i osobnosti a co si myslí o vývojových trendech Etnofilmu odborníci, počínaje vyznáním našeho nejvýznamnějšího žijícího filmaře Dušana Hanáka, který byl čestným prezidentem letošního Etnofilmu. Je třeba dodat, že toto jen „limitované“ vysílání nejednou zachraňuje i nejvýznamnější kulturní a mezinárodní akce na Slovensku (stejně, jako pobočka České televize v Ostravě nachází na Slovensku skvělé publicistické témata, ležící u nás na ulici, ale nevím proč obcházena, ale i nevysílala pokud ne veřejnoprávní, byť jen komerčními stanicemi, myslím si že na jejich škodu). Takže, pokud už něco nedokážeme vyrobit doma, mohli bychom to alespoň převzít, vždyť program ze Segedín odvysílají dvojjazyčně, česky i maďarsky.

Etnofilm se v posledních ročnících profiluje nejen geografickým soustředěním na střední a celou Evropu, ale nevyhýbá se ani uvádění osobitých etnografických, ale i antropologických, kulturních a charakteristických sociálních záznamů a děl z celého světa. Přestože dvourozměrnou polohu domova a světa zde skvěle prezentovali právě slovenský filmaři, především Mišo Suchý, dvěma tituly, které vznikaly i na jeho působišti v USA, Home video – domácí kinečko o domě a domově i Ikonopisom, ale také „Novozélanďan“ Ilja Ruppelt, který si, konečně, od reklamní produkce odskočil k pozoruhodnému portrétu, tentokrát mediální osobnosti domorodých Maurů, pohybujících se v nových sociálních a civilizačních tlacích. Vhodně doplňovaly nejtalentovanějšího představitele dokumentu střední generace doma, Petra Kerekese, jehož 66 sezón, mezinárodní porota v čele s polskou kritičkou Jadwiga Glove, udělila Velkou cenu – Zlatého Turoně. Porota citlivě vnímala i další pozoruhodné příspěvky ze zahraničí, a tak z velmi silných kolekcí několika titulů Srbska a Černé Hory ocenila filmařsky originální Nestajanje – zanikání Vladimíra Perovic s tématem vymírání usedlostí, z polských Jak motýl režisérky Ewy Pieta, sugestivně otevírající problematiku postižené i Život Michala, podle Beaty Januch, az českých záznam lidové tradice etnologa Pavla Popelku Hody s věncem a kačerem, který vznikl na Slovácku a Vyznavači anděla páva, Petra Zrna (ten mimochodem zaujal i porotu mladých), mapující neznámé etnikum a náboženství kurdských jezidiů. Z filmů z velkého světa, kromě řeckého Platí Iroon, porotu oslovil nejvíce obraz kmenového života podle Japonců – Osamělí na Amazonce. Ovšem pozoruhodných filmů bylo podstatně více. Ze silné německé sbírky například Růst nebo jít, s podtitulem architekti globální vesnice, vizionářský mapující osudy světa v rukou mladých menežerov, film, o který by se bez rozmýšlení měli ucházet naše televize, ale i tematizácia čínských, holandských, italských, španělských, arménských (libanonský titul Muroň) či jiných etnických, náboženských, kultúrnch i rasových problémů. Tematicky mimořádnou závažnost a vypovídací sílu měl maďarský film Jana Bencsik a Zuzany Antalová „Nepochovávajte mě!“ – Petöfi mezi Slováky, jednoznačně dokládající jeho slovenský původ. Omyly nariekačov nad neexistencí slovenského filmu, kteří ho stále vnímají jen jako hraný a pro kina, dokazovaly i další soutěžně a mimosoutěžní (pouze těch bylo navíc sedm) krátkometrážní dokumenty. Dalších přes třicet titulů, včetně mnoha zahraničních, se dalo podívat alespoň individuálně ve videoservise, navíc atraktivní byly i doprovodné již komerčnější a lépe navštěvované zahraniční etnotituly.

Festival profilovali i kvalitní diskusní tribuny tvůrců, jedna z nejlepších seminářů věnovaných posledních patnácti let domácímu filmaři vůbec, spoluzakladateli Etnofilmu Martinovi švestky, na které kromě mnoha referentů a diskutérů největší podíl má organizátorka ze Slovenského národního muzea v Martině Daša Ferklová (doufejme, že to bude dotaženy i monografické sborníkem o této klíčové osobnosti kultury), výstavy o Karlu Plicka a Martinovi švestky i filmy o nich, z nichž vzpomínku na Martina švestky, režiséra Jana Opartyho vyzdvihla i novinářská porota, doceniac originální filmařsky portrét, v němž bývalý žák a dnes zralý tvůrce programově a partnersky hlásí ke svému velkému pedagogovi.

VILIAM Jablonický