Červenec, 2018 | Peli reality

Etnofilm V zásadní proměně

Etnofilm V zásadní proměně
Filmový festival
Mezinárodní filmový festival Etnofilm Čadca, který se uskutečňuje každé dva roky, se konal potřinácté. Přestože toto magické číslo je nevysoké, je to nejdéle kontinuálně existující filmový festival na území Slovenska, což v spršce nejrozmanitějších větších a menších filmových akcí je jistým překvapením, ale i malým zázrakem. Navíc v případě filmu, nejlepší a nejvhodnější je, pokud je prý téměř vše soustředěno v hlavním městě, Bratislavě, protože tam je největší intelektuální, filmařské, ekonomické i divácké zázemí.

Takový ústupek udělal dokonce i letošní trenčianskoteplické Artfilm, který s nevelkým efektem přenesl část svých akcí do centra. Etnofilm naštěstí vytrval v regionu a zdá se, že vytrvá, i díky tomu, že tam má zázemí svých nadšence a přívržence, co se sice uznale kvituje i v centru, ale zůstává bez zřetelněji podpory audiovizi se věnujících institucí, myslím tím hlavně grantovou komisi ministerstva kultury, která neustále měří ve svém staronovém složení, jánošíkovsky od buku do buku … Na morální docenění se však Etnofilm nemůže stěžovat, vždyť ho zaštítil nejen ministr Rudolf Chmel, ale i ministr zahraničí Eduard Kukan, ten dokonce, byť jen velmi symbolicky, i ze svého skromného kapesního. Takže přece kdosi docenil nejen regionality, ale mezinárodní kontext akce. Naštěstí kromě místních a regionálních institucí do hry vstoupil i Vyšehradský fond, si uvědomili středoevropský a evropský kontext festivalu, co se mohlo projevit na katalogu, ale i důstojnější přijímání domácích a zahraničních tvůrců.

A v dalším paradoxu mezinárodní festival v Čadci mediální zachraňovala a profesionálně pokrývala ne Slovenská televize (učinil tak za celoslovenskou žurnalistiku alespoň „jen“ audiálne zaměřen Slovenský rozhlas zejména svou profilovou a profesionální kulturní publicistikou, zrcadlením), ačkoli tam měla několik příspěvků, dokonce byli i některé oceněné. Vždyť nač by bylo třeba věnovat i kultuře, vystačíme si se sportem, tam se dají neustále vkládat alespoň reklamní šoty. Jeden titul (a možná i další) sice pohotově uvedla ve vysílání, ale bez jakékoliv zmínky proč – že například i Kabos dokument „Lidé na hranicích“ získal jednu z významných cen festivalu (Literárního fondu). Maďarská televize, byť „jen“ národnostní vysílání v Szegedu se Slovenská redakcí tam však poctivě sbírala informace na půlhodinový dokument či publicistiku, která uceleně zaznamená, jaký byl letošní festival, jaké tam byly filmy i osobnosti a co si myslí o vývojových trendech Etnofilmu odborníci, počínaje vyznáním našeho nejvýznamnějšího žijícího filmaře Dušana Hanáka, který byl čestným prezidentem letošního Etnofilmu. Je třeba dodat, že toto jen „limitované“ vysílání nejednou zachraňuje i nejvýznamnější kulturní a mezinárodní akce na Slovensku (stejně, jako pobočka České televize v Ostravě nachází na Slovensku skvělé publicistické témata, ležící u nás na ulici, ale nevím proč obcházena, ale i nevysílala pokud ne veřejnoprávní, byť jen komerčními stanicemi, myslím si že na jejich škodu). Takže, pokud už něco nedokážeme vyrobit doma, mohli bychom to alespoň převzít, vždyť program ze Segedín odvysílají dvojjazyčně, česky i maďarsky.

Etnofilm se v posledních ročnících profiluje nejen geografickým soustředěním na střední a celou Evropu, ale nevyhýbá se ani uvádění osobitých etnografických, ale i antropologických, kulturních a charakteristických sociálních záznamů a děl z celého světa. Přestože dvourozměrnou polohu domova a světa zde skvěle prezentovali právě slovenský filmaři, především Mišo Suchý, dvěma tituly, které vznikaly i na jeho působišti v USA, Home video – domácí kinečko o domě a domově i Ikonopisom, ale také „Novozélanďan“ Ilja Ruppelt, který si, konečně, od reklamní produkce odskočil k pozoruhodnému portrétu, tentokrát mediální osobnosti domorodých Maurů, pohybujících se v nových sociálních a civilizačních tlacích. Vhodně doplňovaly nejtalentovanějšího představitele dokumentu střední generace doma, Petra Kerekese, jehož 66 sezón, mezinárodní porota v čele s polskou kritičkou Jadwiga Glove, udělila Velkou cenu – Zlatého Turoně. Porota citlivě vnímala i další pozoruhodné příspěvky ze zahraničí, a tak z velmi silných kolekcí několika titulů Srbska a Černé Hory ocenila filmařsky originální Nestajanje – zanikání Vladimíra Perovic s tématem vymírání usedlostí, z polských Jak motýl režisérky Ewy Pieta, sugestivně otevírající problematiku postižené i Život Michala, podle Beaty Januch, az českých záznam lidové tradice etnologa Pavla Popelku Hody s věncem a kačerem, který vznikl na Slovácku a Vyznavači anděla páva, Petra Zrna (ten mimochodem zaujal i porotu mladých), mapující neznámé etnikum a náboženství kurdských jezidiů. Z filmů z velkého světa, kromě řeckého Platí Iroon, porotu oslovil nejvíce obraz kmenového života podle Japonců – Osamělí na Amazonce. Ovšem pozoruhodných filmů bylo podstatně více. Ze silné německé sbírky například Růst nebo jít, s podtitulem architekti globální vesnice, vizionářský mapující osudy světa v rukou mladých menežerov, film, o který by se bez rozmýšlení měli ucházet naše televize, ale i tematizácia čínských, holandských, italských, španělských, arménských (libanonský titul Muroň) či jiných etnických, náboženských, kultúrnch i rasových problémů. Tematicky mimořádnou závažnost a vypovídací sílu měl maďarský film Jana Bencsik a Zuzany Antalová „Nepochovávajte mě!“ – Petöfi mezi Slováky, jednoznačně dokládající jeho slovenský původ. Omyly nariekačov nad neexistencí slovenského filmu, kteří ho stále vnímají jen jako hraný a pro kina, dokazovaly i další soutěžně a mimosoutěžní (pouze těch bylo navíc sedm) krátkometrážní dokumenty. Dalších přes třicet titulů, včetně mnoha zahraničních, se dalo podívat alespoň individuálně ve videoservise, navíc atraktivní byly i doprovodné již komerčnější a lépe navštěvované zahraniční etnotituly.

Festival profilovali i kvalitní diskusní tribuny tvůrců, jedna z nejlepších seminářů věnovaných posledních patnácti let domácímu filmaři vůbec, spoluzakladateli Etnofilmu Martinovi švestky, na které kromě mnoha referentů a diskutérů největší podíl má organizátorka ze Slovenského národního muzea v Martině Daša Ferklová (doufejme, že to bude dotaženy i monografické sborníkem o této klíčové osobnosti kultury), výstavy o Karlu Plicka a Martinovi švestky i filmy o nich, z nichž vzpomínku na Martina švestky, režiséra Jana Opartyho vyzdvihla i novinářská porota, doceniac originální filmařsky portrét, v němž bývalý žák a dnes zralý tvůrce programově a partnersky hlásí ke svému velkému pedagogovi.

VILIAM Jablonický

MALÝ ŘÍM SLAVÍ

MALÝ ŘÍM SLAVÍ
výročí
Nejstarší slovenské město Trnava má mnoho přívlastků – množství kostelů vděčí za pojmenování Malý Řím, díky kulturně-historickým památkám se o ní hovoří jako o jednom z nejkrásnějších míst naší malé země, a na půdě její univerzit vystudovali tisíce studentů. A přesto, že tato krasavice slaví letos už 765. výročiesvojho vzniku, nadále si zachovává svou přitažlivost a charisma.
první město

Pod hradby středověkého centra Trnavy se vine říčka Trnávka. Právě při ní ležela od pravěku křižovatka obchodních cest, na níž byla založena původní kupecká osada. První písemná zmínka se nachází v listině z roku 1211 a to listině ostřihomského arcibiskupa Jana o donácii příjmů místního kostela ostřihomské kapitule.
Prvním svobodným královským městem na našem území se stala v roce 1238, když jí tuto výsadu udělil uherský král Belo IV. Při této příležitosti získala erb, který jakoby naznačoval její budoucnost. Tvořilo ho zlaté šesťšpicové kolo štěstí na modrém pozdně štítě.

Nové práva umožnily městu rychlý vývoj od zemědělství k výrobě, obchodu a řemeslům. Následovaly století rozkvětu, během nichž ji podporovaly a setkávali se v ní další uherští králové. Měšťané vybudovali rozsáhlé opevnění – v 13. století dřevěné, později nahrazeno zděným, za které se v roce 1543 před blížícími se Turky ukrylo celé Arcidiecéze ostřihomská i s kapitulou. Tato událost postavení Trnavy významně posílila a udělala z ní kulturní a náboženské centrum země.

univerzitní sídlo
Následující století přineslo Trnavě další prvenství. Zatímco zbytek země se během stavovských povstání zmítal v bojích mezi uherskou šlechtou a vídeňským dvorem, Péter Pázmány načal novou kapitolu v životě tohoto města. V roce 1635 založil Trnavskou univerzitu, dnes nejstarší na území Slovenska. Trnava nejdříve nabízela studium teologie a filozofie, v roce 1667 přibyla právnická a v 1769 i lékařská fakulta. Když v roce 1777 přestěhovali univerzitu na příkaz Marie Terezie do Budína, smutek nepostihl pouze město samotné, ale celé Slovensko.

přestěhovali univerzitu na příkaz Marie Terezie

Úloha během obrození
Trnava sehrála významnou roli iv období národního obrození. Anton Bernolák zde založil v roce 1792 Slovenské učené Tovaryšstvo a během zákazu činnosti Matice slovenské povzbuzoval od roku 1870 národní povědomí trnavský Spolek svatého Vojtěcha.
I v 19. století se městu výjimečně dařilo. Rok 1831 znamenal další přínos pro trnavskou kulturu – měšťané postavili a otevřeli Královské divadlo. Město se rozrůstalo, cechy postupně nahrazovaly výrobní podniky a v roce 1846 ho s Bratislavou spojil první úsek koňské železnice.

Trnava dnes
Dnes žije většina obyvatel krajského města na sídlištích obklopujících historické jádro, které ukrývají zachovalé hradby. Městská památková rezervace nabízí obdivovatelem architektury mnoho možností. Proslulé jsou zejména trnavské kostely, které jí vysloužily přezdívku Malý Řím. Je jich až devět, přičemž nejstarší – Kostel Nanebevzetí Panny Marie pochází z 11. století a Evangelický kostel byl dokončen v roce 1924. Nejznámější jsou Katedrála svatého Jana Křtitele z raného baroka a nádherný pozdně Kostel svatého Mikuláše. Sbírku doplňuje Synagoga status quo.
Obdivovat však možná i Arcibiskupský palác, barokní komplex budov Trnavské univerzity, několikrát přestavovány Městskou radnici, klasicistní divadlo, městskou věž, zda plochu trojičnímu náměstí s dominantou Sousoší Nejsvětější trojice. Trnava má co nabídnout i v rámci sportovního a společenského života. Odehrávají se zde nejrůznější akce jako koncerty, soutěže, festivaly, některé dokonce i s mezinárodním dosahem. A trnavské divadlo není známo jen pro svou architektonicky zajímavou budovu, ale i pro kvalitu produkce.

Díky přetrvávající univerzitní tradici město neobývá jen 70 000 stálých obyvatel, ale spolu s nimi i několik tisíc studentů. Dnes se totiž může pochlubit, že je sídlem až tří alma mater – kromě tradiční Trnavské Univerzity je sídlem Univerzity svatých Cyrila a Metoděje a Materiálně technologické fakulty Slovenské technické univerzity.

slavní Trnavčania
Možná právě s univerzitní historií města souvisí i množství významných Slováků, kteří odtud pocházeli. Jedním z nejznámějších jmen z našich národovců je Anton Bernolák. Jazykovědec, který provedl první pokus o kodifikaci spisovného slovenského jazyka, se inspiroval právě Západoslovenské nářečím, kterým se mluvilo i ve městě jeho studií – Trnavě.
Zmínku si nepochybně zaslouží i Mikuláš Schneider-Trnavský. Tento skladatel sestavil na požádání Spolku sv. Vojtěcha jednotný katolický zpěvník, přičemž až 222 písní bylo jeho vlastních. Autora zpěvníku, který nemá ve střední Evropě obdobu, si rodáci od roku 1972 pravidelně připomínají i Mezinárodní pěveckou soutěží.

Přestože je Trnava především městem kultury, náboženství a vzdělání, Jozef Herda proslul na sportovním poli. Zápasník je jediným olympionikem v dějinách nejstaršího slovenského města, který získal medaili. Stříbro vybojoval klasickým stylem v lehké váze na Olympijských hrách v Berlíně v roce 1936. Kromě toho patnáctkrát získal titul mistra republiky a město si ho uctilo pojmenováním náměstí po něm.

MÁRIA šídlovité

SILVESTR 1944 NA Klenovský lazoch – vzpomínka

SILVESTR 1944 NA Klenovský lazoch
vzpomínka
Byla ještě úplná tma, když kolem šesté při Ráztočne – přímo pod námi – zarapkal párkrát kulomet a potom střelba trvala dobrých pár minut. V té době měl zbraně téměř každý, takže o slavnostní střelbu při různých příležitostech nebyla nouze. A ještě k tomu byl právě Silvestr … a co když někteří již byli v náladě časně ráno …

Přesto však v naší skupině nastal rozruch. Bylo zde několik lidí aktivně zapojených do Povstání a jeho přípravy a mezi nimi jsem byl i já se svými rodiči. Od konce října jsme byli na útěku v lesích u Černého Balogu, většinou bývaly namačkáni v malých loveckých chatkách a jednou proseděli celou noc v lijáku v lese poprikrývaní chvojím. Přežili jsme také německou razii v polovině listopadu, při níž vypaloval lazy na Kýčera a zastřelili několik Židů a povstaleckých pracovníků. V té době jsme denně putovali na jiná a jiná místa podle zpráv o pohybech Němců, ale jednou jsme se ocitli v pásmu ostřelování kanóny, při kterém se kolem nás lámaly stromy. Jindy jsem přišel podvečer po chleba do myslivny ve Staré Dolině pouze asi minutu poté, co odtud odešla 30-členná skupina esesáků, jejíž zadní voj jsem ještě zahlédl před vstupem z mýtiny do lesa.

Dolina od Klenovca, která se asi o pět kilometrů na sever od vesnice

Koncem listopadu jsme se dostali na Klenovský lazy, kde nám jeden hospodář poskytl svůj nepoužívaný starý dům s hliněnou podlahou plnou myších děr as kamennými mokrými stěnami, ve kterém jsme přežili poměrně klidné čtyři týdny a seznámili se s desítkami dalších civilních a vojenských povstalců, kteří žili na roztroušených lazoch kolem. Dolina od Klenovca, která se asi o pět kilometrů na sever od vesnice – právě při Ráztočne – rozděluje na dvě větve a každá z nich pokračuje přes dalších deset kilometrů až pod Klenovský Vepor, byla v té době pravou partyzánskou republikou. Na lazoch a okolních lesích bylo několik partyzánských skupin, v Tepličnom sídlil partyzánský štáb a zcela pod vepřo – na Skorušine – byla část 2. československé paradesantní brigády, která počátkem října přiletěla ze SSSR na pomoc Povstání a byla nasazena do těžkých bojů na přístupu ke Zvolenu od Jalné. V těchto horách měla každá rodina několik domů s přilehlými pozemky podle toho, jak se tyto dědily z generace na generaci. Navzdory velmi strmým svahem, kterými tyto kopce spadají do hlubokých a úzkých dolin, byl poctivou prací generací každý kousek súcej země zúrodnění a dával obživu nejen lidem, ale i četným kusem ovcí a skotu. Pouze občas prošlo přes Klenovec nějaké německé auto z Kokavy do Hnúště nebo naopak, často však bývalo partyzány propadlé v serpentinách sedla na Chorepe.

V tu zimu byli všichni i se svými zvířaty na lazoch. Ve vesnici zůstaly většinou pouze starci a ti, kteří neměli na lazoch nikoho. A v každém domě bylo několik povstalců a uprchlíků, kterým domácí obětavě poskytovaly střechu nad hlavou, teplo a obživu, podobně jako partyzánským oddílům a čs. brigádě. Baptistický kazatel pan Čermák propašoval ještě dávno před Povstáním na lazy nemálo židovských rodin, které tam přežili holocaust. Německý tlak na Klenovský lazy se však zesílil, když rumunská armáda koncem prosince obsadila Rimavská Sobota.

I když jsme si uvědomili neobvyklé trvání a pestrost té ranní střelby pod námi, připisovali jsme to přece jen bujaré silvestrovské náladě. Asi o hodinu však vidíme z lesa vycházet 5-6 partyzánů ze skupiny ubytování na Ráztočne. Němci se k nim ráno nečekaně přiblížily od Císařského, tedy od Utekáč. Po přestřelce se jim podařilo uniknout díky tmě a znalosti terénu, ale několik kamarádů tam zůstalo.

Když byli Němci už o šesté na Ráztočne, museli jít nocí v hlubokém sněhu od Utekáč nejméně 4-5 hodin a muselo jich být poměrně hodně, když se takto pustili do této partyzánské oblasti. A také museli mít někoho, kdo znal terén, neboť v noci a v hlubokém sněhu, kde nepoznat chodníky a třeba se vyhýbat obydlím, okolo nichž jsou štěkající psi, ani dobrá mapa moc nepomůže.

Tento propad zcela změnil situaci. Třeba ihned někoho na hřeben pod námi, aby pozoroval vyjeté cestu od Ráztočno, kudy jedině mohli Němci přijít. Také si třeba ihned sbalit batohy se šatstvem, dekou, chlebem, kousky klobásy a slaniny. Nezapomenout na svíčky, zápalky, pár hřebíků, kladívko a malou sekerku. A poslat někoho za kopec k Majerská, kde žila další skupina podobných povstalců.

Tím někým jsem byl opět já, neboť ve věku 15 let jsem často sloužil na podobné úkoly. Hned na kopci se rozšířil můj obzor a uviděl jsem vystupovat mohutný kouř zpoza Velké Borové. Dále napravo byly menší sloupy kouře na svazích Pavlova Grunt, odtud se ozývaly občasné výstřely a krátké dávky z automatických zbraní. U Majerská už věděli, že o půlnoci velká skupina Němců propadla velkou přepychovou chatu baronů Rimamuránskej důlní společnosti v Tepličnom, kde bylo mnoho partyzánů včetně raněných. Hustý kouř vystupující z doliny svědčil o tom, že chatu podpálili. Ráno prý byla velká přestřelka v Pavlově potoku a pak začali hořet dva domy na tamních lazoch, kde v jednom byl ubytován Okresní národní výbor a v druhém partyzánský štáb. Z toho vyplývalo, že Němci propadli lazy velkými skupinami ze dvou směrů – od Tisovce přes Teplično a od Utekáč přes Císařské a pravděpodobně se setkali na Ráztočno, čímž se uzavřela podkova kolem nás. My jsme měli opět štěstí, protože jsme byli právě uprostřed celých Lazů, na kopcích oddělených hlubokými dolinami s velmi strmými svahy na západ i na východ od nás, což spolu s vysokou vrstvou sněhu představovalo ochranu před náhlým propadem. Pouze od jihu byl přístup od Ráztočno, ale byli jsme mnohem vyšší a cesta by trvala nejméně hodinu. Proto jsme celý den hlídali tento směr a neustále byli připraveni k odchodu směrem na zalesněný vrch oltářní nad námi, případně i dále pod Klenovský Vepor. Mezitím chodili spojky a konaly se „válečné“ porady. Kolem třetí bylo už zřejmé, že Němci se z Ráztočno nepohnuli. Nicméně určitě tak učiní zítra, a proto už o třetí ráno vyrazíme na oltářní. Mou jedenáctiletou sestru jsme odsunuli k Antalovcom do jejich domu asi 300 metrů od nás. Doufali jsme, že se ztratí mezi jejich čtyřmi dětmi podobného věku. I všechny naše věci jsme přenesli k nim.

Kolem druhé jsme vstali, oheň v peci uhasila a zasypali sněhem, aby tam nezůstal žhavý popel. Okna a dveře jsme nechali otevřené, aby tam byla zima a aby to nevypadalo, že tam někdo bydlí. Pak by mohli vyšetřovat sousedy a pátrat, kdo tam byl a kam šel. Naši pravou identitu však nikdo z domácích zatím nepoznal.

Krátce po třetí jsme vyrazili. Bylo přísně zakázáno prošlapávat chodníky a proto jsme museli vysoko zvedat nohy a stoupat pouze do děr vyšlapaných v půlmetrové sněhu těmi, co šli před námi. Takto jsme však mohli jít jen pomalu. Více než dvě hodiny před svítáním jsme byli pod vrchem Oltářní. V kolešni uja Bart se ohřívali asi 50 lidí. Odtud bylo ještě asi 150 metrů strmě vzhůru na okraj vysokého starého lesa. Ujo Molnár – přes rameno odstřelovačská puška s dalekohledem a v ruce dýka – vyřezával do kůry obrovského smrku datum 1.1.1945. Ten strom tam ještě stál dobrých 30 let po válce. V lese byly nejrůznější skupinky lidí, většinu z nich jsme neznali. Byla tam široká vozová cesta, kde o několik hodin byl sníh zcela prošlapaných a potom po celé týdny sloužila jako hlavní komunikace. Někteří domácí tu byli i s kravami, neboť ty Němci určitě budou brát.

Pohyby Němců jsme sledovali podle štěkot psů, avšak již v průběhu dopoledne se vytvořila síť bezdrátových komunikací. Spojky procházeli nahoře skryté v porostech a hlubokých Úvoz. Na střechách některých domů, které shora vidno, se po průchodu Němců měli objevovat 1-3 desky podle jejich počtu.

Odpoledne přišlo několik lidí zdola. Řekli, že Němci hnali pochytáni lidí z Lazů dolů na Ráztočno. Tam je staví do řady a Antek – bývalý partyzán – jim prstem ukazuje na ty, kteří mu dali najíst, poskytli mu nocleh, nebo sympatizovali s partyzány, ba co víc, přímo jejich podporovaly nebo s nimi bojovali. Těchto pak odvádějí do vesnice a zavírají do kostela. Ženy zase zavírají do Obecního domu. Od té chvíle bylo jasné, že za celou akcí stojí zrádce Antek. Během dne se Němci na náš kopec, zvaný Čechovo, přece ještě nedostali, ale čekalo se, že tak učiní v noci nebo zítra přes den.

Tu jasnou noc plnou hvězd jsme proseděli ve velkém mrazu mezi větvemi padlého stromu, celou noc vsedě cvičili rukama a nohama. Nad ránem nám všem zcela ztuhly tváře a začali nás bolet všechny zuby. Strážmistr Brousek nás zavedl pod vysokou skálu, kde hořely dvě polínka suchého dřeva. Jejich kouř se zcela rozptýlil, dokud vystoupil nad skálu, takže ho určitě nebylo vidět ani v té měsíční noci. Ohýnek více svítil jako hřál, ale vyzařoval alespoň psychický pocit jakési pohody. Při ohýnku se střídaly desítky lidí. Ti, co při něm seděli, postupně odcházeli do pozadí a ti, co stáli opodál, si zase usedali k ohýnku. Nikdo se netlačil a nikdo se nehádal. Byly tam samí fantastičtí lidé s nádhernými a ušlechtilými myšlenkami. Řeč se často stáčela k tomu, že toto je určitě poslední válka v dějinách. Nikdo si nedokázal představit, že by lidstvo mohlo být takové hloupé a ještě jednou podobnou válku zopakovalo. No comment!

Toho dne jsme ve starém vysokém a hustém smrkovém lese daleko od cesty odhrabali holemi vrstvu zmrzlého sněhu na ploše asi 3 krát 8 metrů. Několik set metrů odtud vytíná sekyrkou několik mladých smrků asi 10 metrů vysokých. a přinášíme je sem is chvojím, kterou jsme tam osekaly. Tenčí konec jednoho kmene přibíjíme ke kmeni silného smrku asi ve výšce metru a druhý konec přibíjíme o silnou větev dalšího smrku. Na tento hřeben střechy přibíjíme hole z dalších tenkých kmenů a Proplétáme chvojím. Na střechu i na zem jsme nakladli více vrstev chvojí. Potom jsme celý den hledali po okolí několik velkých. kamenů, které jsme uložili ke vchodu tak, aby se mezi nimi dal naklást malý ohýnek. I když to dovnitř kouřilo, dávalo to pocit tepla a časem se trochu zahřáli i ty kameny. Když později na střechu napadal sníh, kapala nám voda na hlavu. Tato stavba byla nazvána „Hotel Inteligence“ a každému ji mohu vřele doporučit pro případ budoucí války. O několik dní vznikl na okolí „Hotel Smrk“ a „Hotel Strach“ a jinde další hotely, jejichž polohu každá skupina tajila a ten, kdo se o ní náhodou dozvěděl, nechával si to přísně pro sebe. I přístup k našemu hotelu z cesty byl promyšlený tak, aby bylo minimálně stop. Využili jsme v první řadě velký padlý strom při cestě a po jeho kmeni jsme se balancováním mezi větvemi dostali asi 25 metrů od silnice a pak pokračovali klikatě dále pouze jednotlivé stopy, které v dalších dnech občas zapadly sněhem. Byli jsme přesvědčeni, že v noci sem Němci nepřijdou a ve dne jsme byli i tak venku, přičemž bezdrátový systém zajišťoval stále varování a možnost ústupu daleko do hor.

Prožil jsem tam pouze jednu noc. Spal jsem ve dvou svetrech, zimník, promočených botách a přikrytý dekou. No byla tam zima, oči štípaly od kouře a zdola chladil ledový sníh, proti čemuž velmi nepomáhala ani silná vrstva chvojí, která naopak ze všech stran tlačila. Spát se tam téměř nedalo. Od dalšího dne jsem však chodil každý večer potmě dolů a ráno o čtvrté s batohem chleba na zádech a dvěma čtyřlitrové konv v rukou – v jedné mléko a v druhé polévka – jsem Balancoval opět potmě a v zimě v těch ztvrdlých šlépějích v hlubokém sněhu až nahoru. Ale aspoň jsem se tam na lazoch vždy i vyspal. Razí trvala asi týden, ale hotely jsme opět využívali koncem ledna, kdy frontová linie celý týden procházela Ráztočno a naším bezprostředním okolím.

PAVEL LANGER

Tak trochu o babce a tak trochu o sexu …

fejeton
Všichni asi máme více či méně svébytný vztah k prarodičům. Potkala jsem mnoho lidí, na kterých babička či dědeček zanechali mnohem větší stopy než vlastní rodiče. Možná je jen výsada prarodičů slobodomyseľnejšie přistupovat k vnoučatům, bez tíhy odpovědnosti, bez úmoru všedních každodennných starostí …
Nejinak tomu bylo iu mě. Babka z maminčiny strany byla jakýmsi bohem i démonem vesničky, v níž žila. Jako porodní asistentku ji v jistém čase, kdy ve vesnici nebyl nastálo žádný lékař, vyhledávali snad všichni. Když si někdo na poli zatnul kosou do nohy, přišel k nám. Když si na půdě rozbil hlavu o nějaký trám, taktéž. Když dostal vysokou horečku či zimnici, přišli jeho nejbližší po babku. A to už samozřejmě nemluvím o porodech a problémech novorodičiek, o tom, jak často mě v noci budili intenzivně údery na okno pokoje, ve které jsme spali. Ba co víc, babka se postupně stala i vesnickým psychologem a psychiatrem. Viděla nějaká matko v noci strašidla? Přišla se poradit s babičkou (babka byla pochopitelně pragmatik a vždy každému všechny strašidla velmi rychle výtluků z hlavy). Pil něčí manžel nadmíru? Žena přišla za babičkou, aby projednala taktiku protiúderu. Našla si něčí manželka milence? (Nevídaná a dlouho v celé vesnici přetřásaným věc …). Babka radila strategii. Myslím, že i doktor Plzák by měl čemu přiučit. Dodnes se pamatuji, jak dlouho a úporně bojovala za pár, který si dovolil v obci uzavřít manželství, přesto, že žena byla od muže o třináct let starší. Babka se tehdy doslova bila za zlom v lidském myšlení. Přesto onen pár neskončil dobře. Vesnická veřejné mínění dokázala být tvrdý kat, bez soucitu a slitování …

Později jsem pochopila i jinou souvislost Babkin zásahů první pomoci. Vlastnili totiž s dědečkem poměrně rozlehlý vinice a svým vínem babka štědře hostila každého návštěvníka. To se pak pochopitelně problémy sousedů jen hrnuly!

Babka byla duší a tělem zdravotník. Když zjistila, že dítě, které odrodila, má na jedné ručce šest prstů, bez váhání mu jeden skalpelem odřízla a krvácení zastavila vysterilizovaným pětihaléře. Že se to lékařům z okresu příliš nelíbilo? Nuž co … Rána se krásně zahojila a chlapec byl babičce celý život vděčný. Když jsem se v určitém inkriminovaném věku bojácně zeptala cosi na téma sexu, babka mě zavalila takovými informacemi, že mě ještě týden zalévala červeň, dělali se mi barevné kruhy před očima a podlamovaly kolena.

Do odlehlejších končin vesnice chodila babička na motorce. Všichni ostatní obyvatelé (a přiznejme, že zejména muži), kteří vlastnili jen staré a příšerně těžké kola, se vždy za ní dívali se závistí. Originálním způsobem dělala i řidičský průkaz. Přesvědčena o tom, že ona v podstatě všechno umí tak nějak sama od sebe, se samozřejmě nepripravovala. Když jí zkoušející načrtli nějakou složitou situaci na křižovatce a zákeřně chtěli vědět, komu dá přednost, babička se zamyslela a suverénně odpověděla: „Já? Pochopitelně všem. A až když tam budu sama, pak vyrazím …“ řidičský průkaz dostala.

Vše je dočasné. Babka zůstala bez dědečka, dům její odkoupila firma, která se rozhodla na jeho místě postavit prodejnu a ona dostala garsonku ve městě. Zestárne, nemoci začaly i na ni doléhat. A potom ji postihly dvě mozkové příhody za sebou. Vždy mě fascinuje, jaká je mozek úžasně regenerovatelný hmota. Chvíli to však pochopitelně trvá. Babka byla v pořádku, jen mozek jí to sem-tam jinak zapínal. Otce v té době oslovovala jménem našeho psa a naopak. Mně z jakýchsi nepochopitelných důvodů začala mluvit Ester, i když jsme nikoho tohoto jména neměli v rodině a ani neznali. Nejkrásnější zážitek však dokázala vytvořit během návštěvy u mé sestry a švagra, kdy se k nim po obědě obrátila s prostou otázkou: „No a co máte nového v sexu?“ Sestru zalila červeň a švagrovi zaskočilo. Byly už dvacet let manželé a takto otevřeně se jich na to nikdo nezeptal ani během líbánek. „Tak …,“ chraplavě zamumlal švagr, „normální …“ „A už mají mladé?“ informovala se dále babka. „Kdo? Jaké mladé ?!“ koukal rodiče dvou dospělých dcer. To už babku opravdu rozzlobilo. „Jakože kdo ?! No vaše zajíci, o čem zde asi celou dobu říkám ?!“

Třetí mozkovou příhodu babka nepřežila, ale jsem si jistá, že kdyby ano, vyprávěla by tuto příhodu řadu-řadou celé vesnici. Při víně …

NAĎA VOKUŠOVÁ

Slovenské osvětové centrum – Celostátní slovenská samospráva v Maďarsku

Valná hromada Celostátní slovenské samosprávy (CSS) v roce 2003 přijalo zakládající listinu Slovenského osvětového centra (SOC) a další dokumenty, které zajišťují fungování instituce. Středisko SOC se nachází v Budapešti, v sídle CSS. Jelikož Slováci v Maďarsku žijí roztroušeně po celé zemi, na základě dřívějších podnětů a požadavků, také podle žup a lidnatosti regionální kulturní střediska vznikly na devíti místech: v Békešské župě v Békešské Cabeo, Slovenská Komlóš a Sarvaši, v bakoňskom regionu v CERN, pro Novohradský a Hevešská region ve Veňarci (od roku 2011 v Lucine), na Pilis v Mlynkách, na Zemplíně v Novém Městě pod stanů-Baňačke, na okolí Pešti v ECER (2008) a na Vértes a Gerec v Tatabáni-Bánhide (2010), na povodí Galga v ječí (2011). Jednotlivé slovenské regionální kulturní střediska fungují samostatně na základě schváleného rozpočtu a pracovního plánu.

Prvořadým úkolem Slovenského osvětového centra je pěstování a šíření celomaďarskej slovenské kultury. Důležitá role mu připadá i na poli doškolování osvětových odborníků, kteří se věnují různým lokálním spolkem, občanským sdružením a uměleckým kolektivem. Ve výchově mládeže zajišťuje zájmové programy v rámci mimoškolní činnosti a v letních táborech. V zájmu zachování kulturního dědictví organizuje celostátní odborné semináře a konference. Pěstování slovenského jazyka napomáhá šířením různých publikací v slovenském jazyce, hostováním divadelních představení a tam, kde nejsou k dispozici školy s výukou slovenského jazyka, zorganizováním jazykových kurzů.

Slovenské osvětové centrum uspořádá každoročně v Den Slováků v Maďarsku slovenský jarmark a galaprogram.

Významné celostátní akce, události:

Putovní národopisná výstava „Svatební oděv Slováků v Maďarsku na počátku 20. století“ (2005-2008)

Konference: „Každodenní kultura Slováků v Maďarsku“ (2007) a „Uchovávání kulturního dědictví Slováků v Maďarsku“ (2008)

Odborné setkání Slovenská civilních organizací (2009)

Setkání osvětových spolupracovníků (2009)

Národopisné, taneční, hudební a řemeslnické mládežnické tábory (2006 – Sarvaš, 2007 – Sarvaš, 2008 – Pilis, 2009- Sarvaš, 2010 – Sarvaš 2012 – PiSpek)

Semináře pro vedoucí pěveckých sborů, tanečních souborů a folklórních skupin (2005 – Ráckeve, 2006-Sarvaš, 2007-Sarvaš, 2008- Sarvaš, 2010 – Budapešť, 2011-Sarvaš, Budapešť, 2012 -Sarvaš)

Doškolování dopisovatelů Lidových novin (2008)

Kulturní zájezd jubilujúcich pěveckých sborů (2005- Pavia kroužek v Mlynkách, 2011 – Pavia kroužek v Santovy, Ženská pěvecká skupina v Civet)

Předvánoční prezentace v kruhu vojvodinských katolíků (2007)

Hostování divadelních představení v slovenském jazyce (Sarvašské slovenské divadlo – cervinus Teatrum, Slovenské divadlo Vertigo)

Hostování představení SĽUK-u v Slovenské lokalitách (2007)

Ve víru tance 2009, 2011 – Kvalifikační prohlídka Slovenská tanečních souborů a folklórních skupin

Navržení Štěpána lamel na vyznamenání „Strom života“ při Ministerstvu národního kulturního dědictví (2004)

Publikace:

Programový bulletin Slovenská regionálních kulturních středisek 2007-2008

Lami, Štefan: Čtení při měsíci, 2007

Berényiho Lami, Mónika: Lidový dekorativní projev a vyšívání na horním povodí Galga, 2009

Živá kultura Slováků v Maďarsku, 2009

Slováci v Bakony – Szlovákok a Bakonyban 2012
Adresa: 1114 Budapest, Fadrusz u. 11 / A.
Telefon: + 36-1 / 209-4836, + 36-30 / 657-1976
E-mail: soccss@slovaci.hu

Kultůra Slováků v Česku

Kultůra Slováků v Česku
sonda
Vedle jazyku, etnickém vědomi a etnickém pojmenování představuje kultura jednu z nejpodstatnějších složek etnicity. Možnost realizovat se v sféře kultury národního jazyka je jedním ze základních národně menšinových práv a pojem kulturní život představuje obsáhlý komplex činností.
Naši pozornost zaměříme na problematiku kulturního života Slováků žijících nebo působících v českých zemích po roce 1945, na otázky vzniku a rozvoje Slovenské kulturních aktivit, jakož i vztahu Slovenské orgánů a místních českých orgánů státní správy k těmto otázkám. Vedle charakteristice činnosti jednotlivých Slovenská kulturních a společenských organizací se pokusíme postihnout i vztah kulturní činnosti v národním jazyce k zachovávání etnické identity, jakož i její vliv na formování menšinového povědomí Slováků v období po rozdělení společného státu.

Časově se příspěvek dotýká rozsáhlého období let 1945 – 1998, a proto charakteristika jednotlivých Slovenská kulturních aktivit nebude detailní.

Hlavními zdroji informací o sledované problematice byly pro nás vedle publikovaných pracích a dobové tisku především archivní prameny z fondů Slovenského národního archivu v Bratislavě – fond Úřad předsednictva SNR a fondy jednotlivých pověřenectev SNR, z Archivu literatury a umění v Martině – fondy k místním oborem Matice slovenské v českých zemích, ze Zemského archivu v Opavě a Okresního archivu v Karviné.

V prvním poválečném DECENT
Z dosud zveřejněných studií o slovenské komunitě v českých zemích je známo, že Slováci tu žili už dávno před vznikem prvního společného státního útvaru, že jejich počty vzrostly hlavně po skončení druhé světové války v souvislosti s osídlováním českého a Moravskoslezského pohraničí vylidněná po odsunu Němců, jak i to, že vedle Slovácích ze Slovenska přicházeli do západní části republiky i Slovenské reemigranti z Jugoslávie, Francie, Maďarska a Rumunska. Hlavní příčinou migrace slovenského obyvatelstva byl socioekonomický faktor, snaha o získání výhodnějších pracovních příležitostí a zlepšení sociálního postavení rodin.
Slováci přicházeli do českých zemí s cílem získat zemědělskou usedlost a usídlit se zde natrvalo, nebo – což bylo častěji – získat zaměstnání v průmyslových továrnách. Otázky jejich pracovního zařazení a regulace trhu pracovních sil byly pro československou společnost v té době prioritními a problematika národního života Slováků stála spíše na okraji zájmu místních orgánů státní správy. Obnovený československý stát byl po válce budován jako stát dvou rovnoprávných národů bez národsnostních menšin a Slováci do českých zemí přicházeli jako příslušníci druhého státotvorného národa se všemi národnostními právy.

Zatímco české místní orgány věnovaly otázkám kulturního života Slováků v českém pohraničí v poválečném období jen okrajovou pozornost, situace na Slovensku byla jiná. Jednotlivé politické strany, kulturní instituce jakož i ústřední slovenské orgány si uvědomovali potřebu zabývat se touto stránkou slovenské migrace a udržovat národní povědomí Slováků. Již v roce 1946 vyšel v české tisku seriál článků postihující postavení Slováků v českém pohraničí. Problémem byl nedostatek informací o počtech Slovenské migrantů a jejich územním rozložení, protože zdaleka ne všichni byli podchycení úřední evidencí na okresních úřadech ochrany práce. Odhady jejich počtu se pohybovaly od 100 do 180 tisíc a jako zdůrazňovali například Katolické noviny – takové mase lidí bylo třeba věnovat zvláštní pozornost s ohledem na její sociální i kulturní potřeby.

Představitelé komunistické strany vítali migraci Slováků do českých zemí jako účinnou pomoc celému národnímu hospodářství ve složitém období poválečné obnovy. Jejich zájem o Slovenské dělníků v českých zemích vzrostl například v předvolebním období roku 1946 a sliby na adresu Slováků počítali s nimi jako s potenciálními voliči. Po neúspěchu KSS ve volbách na Slovensku mělo přemisťování pracovních sil ze Slovenska do českého pohraničí sloužit mimo jiné i jako prostředek politické převýchovy bezpartijních a luďáckých živlů ze Slovenska.

Činitelé Demokratické strany, po volbách 1946 nejsilnější politické strany na Slovensku, zajímali k těmto otázkám spíše negativní postoj. Podle nich Slováci pracovali v českých zemích většinou jako pomocné nekvalifikované pracovní síly a byli dobrým a levným pracovním materiálem. Péče o jejich národní život byla podle nich nedostatečná, protože neměli možnost kulturního ani náboženského života, ani spolkové organizace pro využívání volného času. Podle odhadů Demokratické strany pracovalo v poválečném období v Čechách kolem 250 tisíc Slovenská dělníků, čímž se podle ní vylidňovalo Slovensko a odebírali se mu pracovní síly potřebné pro jeho industrializaci.

Na samotných Slováků žijících v českém pohraničí negativně působil nedostatečný kontakt se Slovensku, málo informací o dění na něm, absence Slovenská knih, novin a časopisů, jakož i nedostatečné možnosti kulturního života v mateřském jazyce. Sami si proto již v průběhu roku 1945 zakládali různé kulturní spolky a sdružení, jakými byly například: Společnost přátel Slovenska v Moravské Ostravě, Baník – kroužek Slovenské důlních akademiků v Ostravě, Slovenský ochotnický kroužek v Aši, Slovan – divadelní ochotnický kroužek v Novém Boru, ochotnické divadelní kroužek v Rossbachu av dalších českých městech. Obnovená byla také činnost slovenského vzdělávacího a zábavného kroužku Bradlo, který vznikl již v roce 1929 ve Zlíně, tak známého spolku Slovenská vysokoškoláků Detvan v Praze. V celé řadě českých a moravských měst byly založeny také pobočky Československé společnosti s hlavním cílem rozvíjet česko-slovenská vzájemnost. Na moravsko-slovenském pomezí byla počátkem roku 1947 založena Moravsko-slovenská společnost Vlára s cílem sbližovat Čechů a Slováků a upevňovat jejich bratrský poměr.

Činnost jednotlivých Slovenská spolků byla však nejen na různé úrovni, ale i značně roztříštěná a nekoordinovaná, co sami Slováci pokládali za velký nedostatek. Obraceli se proto na ústřední slovenské orgány i na Matici slovenský jako reprezentantku slovenského národního života, s prosbou o pomoc při organizování kulturního života. Výsledkem intervencí prdstaviteľov slovenského kulturního spolku z Teplíc- Šanova na pověřenectvu informací a na ústředí Matice slovenské v Martině bylo usnesení pověřenectva informací adresované prezídiu SNR, zdůrazňující potřebu péče o všech Slováků v českém pohraničí a příchod delegace Matice slovenské do českých zemí v únoru 1947. Představitelé matice si uvědomovali, že „Slovákům v mateřské zemi třeba se postarat o Slováků v Čechách, pomoci jim, aby zůstali při našem těle duchovně“.

Delegace Matice slovenské a zástupců Ministerstva školství navštívila v únoru 1947 několik českých příhraničních měst a seznámila se s životem a problémy tam žijících Slováků. Výsledkem její návštěvy bylo založení několika místních oborů Matice slovenské (MO MS) jako základních organizačních jednotek kulturního života Slováků. Postupně vzniklo v letech 1946 – 1948 v českých zemích 42 místních oborů Matice slovenské. Z nejpočetnějších vzpomeneme např. MO MS v Aši, Dolním Rychnově, Děčíně, Ervěnicích, Chomutově, Libavské Údolí, Oloví, Ústí nad Labem.

V následujících letech vznikaly další místní odbory MS a jejich celkový počet dosáhl čísla 76. Četné a aktivní matečné místní odbory vznikaly i na Moravě. Například v Krnově působil MO MS v letech 1949 – 1952 a měl 138 členů. Krátký čas tam existoval i Nechat divadelních ochotníků Kollár, zaměřený na dramatické umění a rozvoj slovenského divadelnictví. Početný a velmi aktivní byl místní odbor Matice slovenské v Prostějově, který spolupracoval s pobočkou Československé společnosti a měl plnou podporu místních úřadů i politických stran. MO MS vznikl také v Hevlíně při Mikulově.

Jednotlivé místní odbory Matice slovenské se odlišovaly nejen počtem svých členů od desítek po stovky, ale i rozdílnou kvalitou své činnosti. Některé byly více aktivní, jiné méně, což bylo determinováno přirozeně i odlišnostmi v zájmu o pořádání kulturního života mezi Slováky v jednotlivých oblastech. Někde, kde žili početnější skupiny slovenského obyvatelstva, projevoval se větší zájem, Slováci se nadšeně zapojily do kulturních akcí. Setkávali se přitom s plnou podporou místních úřadů a osvětových rad. Jinde byl zájem samostatných Slováků o vlastní kulturní život spíše vlažný a činnost MO MS stagnovala, nebo po krátkém trvání zanikla – většinou po návratu aktivních členů zpět na Slovensko.

Činnost jednotlivých místních oborů Matice v českých zemích byla zaměřena v souladu se stanovami především na kulturní akce a vzdělávání. Jejich členové organizovali ochotnické divadelní vystoupení, pěvecké kroužky, slovenské zábavy a plesy, výstavy Slovenská knih, přednášky a večírky při výročích významných událostí nebo osobností (např. Slavnosti na počest 150. výročí narození Š. Moyzesa v roce 1947, na počest MR Štefánika, A. Sládkoviča ai), výlety ap. Zakládali knihovny Slovenská knih a čítárny časopisů. Aktivity českých matičních oborů slovenské orgány vítali a kladně hodnotili.

V některých českých městech měly místní odbory Matice slovenské k dispozici své spolkové místnosti, kde se kromě kulturních večírků konaly často i rodinné oslavy jako svatby, křtiny ap. Svou činnost nepořádaly izolovaně, naopak spolupracovaly s českými kulturními spolky a společenskými organizacemi. Měli také snahu udržovat stálý kontakt s ústředím Matice, potřebu ústředního řízení, organizování a konzultací problémů kulturního života. Styk s ústředím MS však nebyl vždy optimální a sliby vedoucích funkcionářů Matice na vyslání delegátů do českých zemí ústily nejednou do ztracena.

Určitou překážkou v činnosti matičních odborů v českých zemích byl stav jakéhosi legislativního provizoria, jelikož Místní odbory Matice nebyly na území českých zemí nostrifikované. Zemské nebo okresní národní výbory pouze brali na vědomí vznik toho kterého místního odboru podle zákona o právu spolčování č. 134/1867 ve znění dekretu prezidenta č. 81/1945, ale nemohli jejich zaregistrovat ani se vyjadřovat k jejich stanovám. Tato právní neujasněnost sloužila některým MNV jako argument pro odmítnutí podpory jejich činnosti.

Protože hlavní díl péče o kulturní život Slováků v českých zemích převzalo na sebe pověřenectvo informací a osvěty a ministerstvo školství v přímé součinnosti s Maticí, tyto orgány činnost MO MS nejenže bedlivě sledovali, ale plně ji i podporovali. Snažili se zajistit pro Slováky v českých zemích dostatek slovenské literatury a tisku, přispívaly proto na předplatné Slovenská novin a časopisů, zaslali MO MS několik svazků Slovenská knih i gramofonových desek. Financovali zájezdy Slovenská divadelních i hudebních souborů do českého pohraničí, podporovaly i vysílání v češtině z krajanských rozhlasových stanic v Ústí nad Labem a v Teplicích-Šanovu, jakož i výuku slovenštiny formou zájmových kroužků.

Konkrétním výsledkem péče ústředních Slovenská úřadů o Slováků v Čechách bylo vydávání časopisu Slovenské hlasy. S podtitulem Týdeník Slováků v českých zemích vycházel v letech 1947 a 1948 v Praze. Hlavní zásluhu na jeho vydávání mělo pověřenectvo informací, které ve spolupráci s MO MS uspořádalo akci na získání jeho dopisovatelů i předplatitelů.

Časopis informoval o aktuálních politických a hospodářských událostech doma i v zahraničí, přinášel odpovědi na konkrétní otázky Slovenská dělníků týkající se např. rozvázání pracovního poměru, nároku na ošacení, odlučné ap., články, reportáže o Slovácích, dělnících, rolnících, studentech v jednotlivých českých oblastech informace o práci místních oborů Matice slovenské v českých zemích, jakož i povídky, humor, zprávy ze sportu ap. Redaktoři časopisu se snažili oslovit všechny vrstvy Slováků v českých zemích a o tom, že se jim to úspěšně dařilo, svědčily kladné ohlasy čtenářů.

Slovenské hlasy plnily mezi Slováky v českých zemích významnou roli tím, že zlepšili informovanost o jejich životě, práci, kulturních aktivitách, čímž pomáhaly sbližovat jednotlivé skupiny slovenského obyvatelstva a přispívaly ik upevňování československé vzájemnosti. Vycházeli však pouze dva roky a neměli následovníka. V politicky odůvodněném rozhodnutí zrušit jejich vydávání, když údajně úspěšně splnily svůj úkol boje s luďáckou reakcí, se plně už odrážela změna politických poměrů po nástupu komunistické totality.

Tento fakt se promítal i do činnosti matičních odborů a do kulturní činnosti Slováků vůbec. A tak když v březnu 1948 byly v českých zemích zřízeny čtyři slovenské osvětové inspektoráty (v Karlových Varech, Teplicích-Šanovu, Liberci av Opavě), ve směrnicích pro Okresní osvětové rady pro pořádání kulturního života se objevily nejen vzletné fráze o systematičnosti a plánovitosti kulturního života , ale také seznam doporučené literatury a divadelních her, které se mohly hrát. Byla to neklamná snaha o ovlivňování a organizování kulturního života Slováků v duchu nastupující ideologie marxismu. Za předsedů MO MS měly být voleni pouze pokrokoví a politicky spolehliví Slováci a hrát se doporučovali pouze divadelní hry uvedené v připojeném seznamu. V oficiálních úředních dokumentech se stále častěji objevovaly také tvrzení, že největší podporu pro svou činnost našli Slováci u českých komunistů.

Činnost jednotlivých českých MO MS přes snahu ústředí o oživení postupně ochabovala a po změně organizačního statutu Matice slovenské v roce 1953 jednotlivé matečné obory zanikly. Ačkoli MO MS existovaly relativně krátkou dobu, hrály významnou roli při rozvoji kulturního života Slováků a přispívaly k udržení jejich národního povědomí.

Od druhé poloviny 50. do konce 80. let
K znovuoživení Slovenská kulturních aktivit došlo od druhé poloviny 50. let v souvislosti s příchodem dalších Slovenská migrantů do českých zemí, směřujících především do průmyslových oblastí. Významným centrem slovenského kulturního života se stalo v té době především Karvinsko. Tento se soustřeďoval kolem první slovenské školy, která zde vznikla v roce 1956. Nejdříve byly otevřeny dvě slovenské třídy a od 1. září 1958 se již vyučovalo v samostatné české škole. Zájem o výuku v národním jazyce u Slováků pozvolna stoupal, takže ve školním roce 1960/61 slovenskou školu navštěvovalo už 408 žáků a měla 13 tříd a ve školním roce 1969/70 vznikla v Karviné druhá kompletní Slovenská základní škola.
První slovenská základní škola v Karviné se stala prakticky hned od svého vzniku centrem kulturního života Slováků. Už v prosinci 1956 tam založili rodiče Slovenská dětí ochotnický divadelní soubor Detvan a mezi dětmi působil soubor Kriváň, sdružení rodičů školy sdělovaly také vystoupení divadelních souborů ze Slovenska, staralo se o dovoz slovenské tisku, získávalo její předplatitelů, šířilo mezi Slováky slovenské knihy az jeho řad vyšel v roce 1968 podnět k založení místního odboru Matice slovenské v Karviné.

Kulturní aktivity Slováků se úspěšně rozvíjely i v Ostravě, kde v roce 1958 pracoval divadelní kroužek mladých Slovenská stavebníků v Porubě. Ochotnický kroužek působil iv bohumínské DRÁTOVNY, ZK Hlubina organizoval pravidelné vystoupení martinských divadla, výměnné zájezdy, Státní divadlo v Ostravě uzavřelo družby se Státním divadlem v Košicích, MěNV v zůstávám s MsNV v Žilině.

Po znovuobnovení činnosti Matice slovenské na Slovensku v srpnu 1968 vznikaly její odbočky iv českých zemích, přesto, že zákon o Matici platil opět jen na území Slovenska. Odbočky MS v českých zemích měly aktivně podílet na vytváření příznivých podmínek kulturního a veřejného života všech Slovenská občanů v českých zemích, na rozšiřování možností pro sebevzdělávání a vzdělávací činnost zábavnou a rekreační.

K nejaktivnějším zatáčkám Matice slovenské patřily v tomto období MO MS v Karviné a MO MS v Praze. Karvinská odbočka vznikla díky iniciativě učitelů české školy a rodiče dětí na podzim 1968. Získala postupně 200 členů různého sociálního postavení od učitelů, horníků, železničářů, zedníky, dělníky až po ženy v domácnosti. Vyvíjela bohatou kulturně-společenskou činnost. Navázala kontakty s MO MS v Považské Bystrici i s oborem ONV v Karviné. Založila národopisný soubor, klub Štúrově mládeže i klub mladých literátů a výtvarníků. Podílela se na přípravě Dní družby Čechů, Slováků a Poláků, organizovala soutěže v hudbě, tancích, výtvarném projevu, výstavky Slovenská knih, večery slovenské poezie, zpěvu, hudby.

Začátkem roku 1970 vítal předseda karvinské odbočky MS M. Běhoun v karvinské novinách ustanovení přípravného výboru MO MS v Havířově a zdůrazňoval potřebu zachování národní identity Slováků v Čechách slovy: „My, kteří žijeme mimo území svého národa, jsme povinni ho čestně reprezentovat, zůstat mu věrní v myšlení a řízení. Važme si národy jiné, žijme s nimi v svornosti, ve shodě, ale nezapomínejme na svůj milý, malý národ. luby ho celým svým bytím tak, abychom čestně obstáli na jeho post. “

Za vydatné podpory MO MS v českých zemích se zájmem sledovalo a plně ji podporovalo a oceňovalo i předsednictvo a výbor Matice slovenské v Martině. Základní odbory na českém území pokládalo za přirozené sdružení Slovenská pracujících pro poznávání a šíření české národní kultury nejen mezi sebou, ale i v českém národním prostředí, čímž se utužovali vztahy Čechů a Slováků. Předpokládalo se, že v krátkém čase se uskuteční legalizace MS v ČSR i formálně.

Na nutnost nostrifikace zákona o Matici slovenské v České republice opakovaně upozorňovali odbor kultury Sm KNV, komise pro národnosti Sm KNV i předsednictvo KV KSČ.

Od února 1969 až do roku 1972 rozvíjel bohatou kulturní, společenskou, sportovní i zájmovou činnost matiční obor v Praze. Organizoval literárně-hudební večery, výstavy Slovenská výtvarných umělců, vzpomínkové jubilejní oslavy spisovatelů, společenské večery, propagoval divadelní představení a koncerty, organizoval sportovní a rekreační akce a exkurze pro děti. V rámci své školní sekce uspořádal roku 1969 akci na zjištění zájmu rodičů o zřízení české školy nebo výuky slovenštiny jako nepovinného předmětu. Zájem rodičů o samostatnou slovenskou školu byl nedostačující, tito upřednostňovali spíše výuku slovenštiny jako nepovinného předmětu, či zřízení kroužků slovenského jazyka na některých pražských základních školách. Ve školním roce 1969/70 tak vzniklo v jednotlivých pražských obvodech 11 kroužků slovenštiny a ve školním roce 1970/71 působilo na území Prahy 8 kroužků slovenštiny.

Zákon o činnosti MO MS v České republice nebyl nakonec přijat a činnost jednotlivých matičních oborů skončila koncem roku 1973, kdy se na základě zákona č. 167 / Sb. o Matici slovenské mj zrušila členská základna a místní odbory MS se převedly na zařízení klubového typu při osvětových zařízeních národních výborů.

V r. 1974 začala v Karviné pracovat kulturní osvětová organizace Slováků pod názvem Kulturní sdružení Slováků, jehož členy bylo asi 600 Slováků v Karviné. Jeho výbor vypracoval námět na statut, který vycházel ze stanov MS a byl přizpůsoben podmínkám Severomoravského kraje. Byly v něm vytyčené funkce a cíle Kulturního sdružení Slováků. Tato kulturně osvětová organizace měla vytvářet a koordinovat kultúrnmy a společenský život obyvatelstva slovenské národnosti, ne však jako duplicitu české kultury, ale doplňovat a obohacovat národní kulturní život.

Záměrem Sdružení bylo zvyšovat úroveň kulturního života, umožňovat další vzdělávání v mateřském jazyce, rozvíjet spolupráci s obyvateli všech národností města.

V r. 1975 Sdružení Slováků a Městský kulturní dům v Karviné uzavřely dohodu o spolupráci při organizování kulturního života Slováků a o šíření české kultury. Kulturní sdružení Slováků se stalo klubovým zařízením Městského domu kultury v Karviné. Organizovalo bohatou společenskou, zájmově-společenskou, zájmově-uměleckou a kulturně výchovnou činnost, podílelo se na oslavách významných výročí a realizovalo i řadu výstav. Sdružení vytvořilo i zájmové umělecké soubory: pěvecký sbor, divadelní soubor, cimbálovou muziku, taneční skupinu a soubor lidových písní a tanců Tatranec.

Z pražského matičního odboru vznikl Klub slovenské kultury, spadající pod Pražské kulturní středisko, čímž byl napojen na rozpočet pražského magistrátu. V r. 1985 zřídilo Ministerstvo kultury ČSR Dům slovenské kultury a Klub se stal jeho zájmovým sdružením. Právní subjektivitu získal KSK až v roce 1991.

Kromě zmíněných kulturních sdružení neměli Slováci v českých zemích až do roku 1989 žádnou jinou národnostní organizaci. Jedinou možnou organizační základnou národnostních menšin byly v tomto období kulturní sdružení oficiálně uznaných národností. V ČR to byl Polský svaz kulturně osvětový (PZKO) a Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti.

Slováci žijící v českých zemích zde byly v postavení druhého státotvorného národa a ustanovení týkající se organizací národnostních menšin se na ně nevztahovala, ačkoli ve skutečnosti menšinové práva využívali – používali v jazykové komunikaci často svůj mateřský jazyk, disponovaly svým školstvím a kulturní se organizovali.

OLGA Šrajerová

Nová velkokapacitní jatka v Maďarsku

V Moháče na jihu Maďarska byla zprovozněna jatka s roční kapacitou 1 mil. prasat.

Velkokapacitní jatka MSV Vágóhíd patřící společnosti Bonafarm Group si vyžádala investiční náklady ve výši přibližně 21 mld. forintů, z čehož 2,7 mld. tvořila státní podpora. Ziskovost živočišné výroby v zemi se snižuje od roku 1990, ale nejdramatičtější pokles nastal po vstupu Maďarska do EU.

V roce 2012 se v zemi chovalo méně než 3 mil. prasat a farmy kvůli neudržitelné ekonomické situací probíhalo výrobu. Chovy prasat dosahovaly nízký stupeň specializace a plně nevyužívaly genetický potenciál zvířat. Jatka a navazující zpracovatelské závody fungují v zastaralých budovách, které limitují rozvoj dalších aktivit. Ve většině případů je problémem i nedostatek investic do modernizace a inovací navazujících infrastruktur. Nový závod společnosti, která má ve svém portfoliu aktivit i vlastní Intenzivní chov prasat, by mohl zlepšit situaci v celkové produktivitě sektoru. Přestože jatka s denní kapacitou 3200 prasat a 400 prasnic (zpracovatelská kapacita dosahuje 130 tun za den) zahájil provoz již koncem roku 2016, oficiálně ohlášení spuštění bylo naplánováno na 25. dubna 2017. Na zahajovacím ceremoniálu se zúčastnil i maďarský premiér Orbán, který zdůraznil důležitost investice pro zemědělský sektor země. Bonafarm Group je jednou z největších firem s živočišnou výrobou v Maďarsku. Společnost má aktuálně téměř 6000 zaměstnanců a její roční tržby dosahují přibližně 170 mld. forintů. Závod prokázal pozitivní dopad na vývoj zaměstnanosti v regionu, přičemž dokázal přilákat kvalifikovanou pracovní sílu zpět z Německa. Jatka vyprodukuje 96 tis. tun vepřového masa, přičemž 35% prasat pochází přímo z chovů Bonafarm Group. Zbytek představují dodávky od malých a středních podniků. Hlavním cílem projektu nového jatek je zajištění stabilních dodávek vepřového masa pro společnost Pick Szeged, zaměřenou na výrobu klobás a salámů, která je rovněž součástí Bonafarm Group. Více než 50% výrobní kapacity jatek je nasměrovaných přímo na tento zpracovatelský podnik, další produkce směřuje na export a k ostatním domácím obchodním partnerům.

Zemědělství a zaměstnanost

V dosavadní historii Slovenska se všechny vlády, ať už pravicová nebo levicová, snažili řešit otázku zaměstnanosti. Podle SARIO za posledních deset let na podporu vytvoření nových pracovních míst byla podpora státu zhruba 750 milionů €. Nejvíce investic tradičně směřuje do automobilového, elektronického a kovozpracujícího průmyslu. Tedy do odvětví, o kterých se říká, že přebytek výrobních kapacit je ve světě cca 30%. Kromě toho jsou to odvětví plně závislé na vývozu. Jako politickou objednávku řešení zaměstnanosti si každá vláda pokládá za povinnost upravit zákoník práce. V jednom případě jde o úpravu ve prospěch zaměstnavatelů ve druhém ve prospěch zaměstnanců. V obou případech je prokázání tohoto řešení na zvýšení zaměstnanosti více než diskutabilní.

I projekt na podporu pracovních míst pro mladé v hodnotě 70 milionů € pro 14,5 tisíc pracovních míst jen nahrazuje výpad nezaměstnaných v zemědělství za roky 2010 a 2011. Tak jako ubývá zastoupení domácích potravin na pultech obchodů, narůstá počet nezaměstnaných v zemědělství. Přitom rozhodující podíl dovážených potravinářských výrobků tvoří produkty, které jsme schopni vyrobit doma. Rozdílná úroveň podpor zemědělcům mezi členskými zeměmi EU, které umožňují pravidla EU, deformuje konkurenční prostředí, ve kterém naši zemědělci a potravináři tahají za kratší konec. Dotace EU směřují u nás především na všechno jiné jen ne na přímou podporu zemědělské výroby. Vyplatí se mulčovat půdu, likvidovat vinice, sady, utlumovat výrobu řepy a cukru atd. Pokud k tomu přičteme níže ocenění pracovní síly, kdy mzda zemědělce je pod průměrem mzdy v národním hospodářství a podstatnou komoditu našeho vývozu tvoří prvotní suroviny, jako jsou obiloviny, kukuřice, olejnaté plodiny atd. a zvýšení tržeb není v růstu produkce, ale především růstem cen, tak si můžeme udělat obraz o našem zemědělství.

Přestože příjem obyvatelstva na Slovensku je podstatně nižší než v EU, podíl výdajů na potraviny na Slovensku představuje 27,6% (za rok 2011) zatímco v zemích EU-27 je 16,5%.

Ukazuje se, že trvalé pracovní místa je nejlevnější a nejefektivnější vytvořit v zemědělství, potravinářském průmyslu a v potřebných službách pro toto odvětví.

Několik základních pravd o zemědělství
Zemědělství bylo v minulosti i nyní je nejpřirozenější činností lidstva a to i navzdory různým společenstvím, která ve vývoji a dějinách postupně vznikaly a zanikaly. Je tomu tak proto, že lidská společnost v každé době musí splnit základní požadavek, kterým je zajistit obživu, aby lidský rod nezahynul.
Zemědělec ve společnosti požíval v každé době úctu, která se přenášela i na půdu, kterou si vážil a ctil jako Živitelky.
Každá společenská formace musí pro zemědělce zajistit přiměřenou rentu, která i na nejhorší půdě zajistí živobytí pro rolníka a jeho rodinu. V opačném případě pokud tyto základny atributy nejsou zajištěny, půdu opouští a přestává být rolníkům.
Specifikum zemědělství je, že je vázáno na půdu. Zemědělec nejenže se stará o půdu jako Živitelky, ale udržuje harmonii s přírodou, ráz a kolorit krajiny. Dodržováním agrotechniky předchází mnohým katastrofám především zabraňuje povodním.
Potraviny jako produkt zemědělství jsou první lidskou potřebou, a proto výroba a obchod s potravinami je nejspolehlivějším podnikatelským odvětvím odkdy lidstvo existuje. I otrokář musel koupit tolik potravy pro otroka, aby i druhý den ovládl pracovat. Zatímco televizor, pračku, auto kupujeme podle stavu rodinného rozpočtu, potraviny musíme koupit. i když si na ně půjčíme.
Důležitým aspektem života společnosti je potravinová bezpečnost. Ačkoliv při otevřené ekonomice se často zpochybňuje její opodstatněnost, je důležitým domácím potenciálem, který zmírňuje hrozby živelných událostí, mezinárodních konfliktů a nevyvážeností na světových trzích potravin. V národohospodářské rovině je významné, že soběstačnost v základních potravinách uvolňuje zdroje na dovoz jiných komodit, např. na nové technologie.
Environmentální zemědělství a naše překrásná země umožňuje rozvíjet venkovský turismus a využívat jej jako doplňkovou činnost zemědělce.
Zemědělství po roce 1989
Zemědělství do roku 1990 bylo konsolidované a zajišťovalo zaměstnání pro cca 350 tisíc pracovníků, t. j. 17% všech pracovníků v odvětví hmotné výroby. Díky dotační politice státu měli jsme levné potraviny a více než 98,5% potravin bylo z domácí produkce. Na tvorbě hrubého společenského produktu se zemědělství podílelo 10,7%.

Od roku 1990 se v zemědělském sektoru hodně změnilo. Začalo to usnesením vlády ČSFR č. 689/1990 o ekonomické reformě v zemědělském a potravinářském komplexu. „Jádrem agrární reformy byla cenová liberalizace a restrikce dotací do zemědělské prvovýroby. Za touto gigantickou operaci v rozsahu několika desítek miliard korun byl záměr zdražit potraviny, snížit jejich spotřebu, utlumit domácí výrobu i pod hranici soběstačnosti tím, že potravinový trh bude otevřen levnějšímu dovozu. Ukázalo se že odpůrců politiky levných potravin, podle kterých jsme žili nad poměry, svedla naivní představa, podle níž zdražení potravin a útlum vlastního zemědělství uvolní zdroje na jiné sociální priority, „(J. Medvěd, Pravda 1993). Po více než dvaceti letech můžeme konstatovat, že v plné míře se potvrdily cíle a předpoklady autorů reformy, až na ty zdroje pro sociální priority, které se někde rozplynuly. Zde se začala permanentní bída a finanční podvyživené zemědělství, na jehož stavu mají podíl všechny předchozí vlády.

Je tomu tak proto, že při realizaci reformy došlo k ideologizácii ekonomiky, negaci minulosti a fetišizácii trhu. Tomuto se nevyhnula žádná vláda. Tak jako prostředky získané omezením dotací do agrárního sektoru, ani rozprodej národního majetku v rozsahu více než dvou státních rozpočtů nezabránil trvalému zadlužování státu. A jen díky tomu, že jsme na cestě liberalizovaného trhu jen něco více než dvacet let, nestačil nás stihnout osud Řecka.

Zemědělství v minulosti zaměstnávalo 17% občanů v odvětví hmotné výroby. Už při realizaci první vlny agrární reformy (1993) došlo o zaměstnání více než 140 tisíc osob, t. j. 40% z celkového počtu pracovníků. a ceny potravin vzrostly o více než dvojnásobek. Tato tendence snižování počtu pracovníků v zemědělství a potravinářském průmyslu přetrvává a dnes v těchto odvětvích pracuje cca 10% z počtu původních pracovníků.

Bezbřehé otevření trhu s potravinami, úprava norem s cílem snížení kvality výrobků a ovládání prodeje potravin obchodními řetězci je výsledkem, že za rok 2011 byl podíl výrobků ze Slovenska na pultech obchodů 47,25%, zatímco v EU je podíl 95%.

Vývoj a specifika nezaměstnanosti v agrosektore
Slovensko od roku 1989, podobně jako ostatní země východní Evropy, prošlo složitým vývojem. Na Slovensku se specificky rozvíjel trh práce. Po roce 1989 došlo v důsledku restrukturalizace hospodářských odvětví k masivní nezaměstnanosti v průmyslu i zemědělském sektoru. Vznikla více než tristotisícová armáda nezaměstnaných. Postupnou konsolidací, vstupem zahraničního kapitálu a odchodem mnoha produktivních občanů do zahraničí se převážná část vysoce kvalifikovaných občanů zaměstnala. Převážná část pracovníků agrárního sektoru místo ve strojírenském, elektrotechnickém průmyslu a jiných sofistikovaných činnostech pro nízkou kvalifikaci a mobilitu práci nenašla. Tato skupina občanů vytváří kategorii trvale nezaměstnaných, do které každoročně přibývají žáci, kteří skončí povinnou školní docházku např. v páté třídě základní školy bez jakékoliv kvalifikace. Tato skupina nezaměstnaných se trvale zvětšuje, z důvodu, že nově vytvořené místa (kromě veřejných prací) jsou náročně na kvalifikaci pracovníků.

Podíl domácích potravin na pultech prodejen je rámci Evropské unie rozdílný a do jisté míry koresponduje s počtem nezaměstnaných. Např. Polsko má podíl na domácích potravinách 87% při míře zaměstnanosti 10%, výrazněji je to ve státech jako Rakousko, Francie a dalších. V Evropské unii pracuje v potravinářském průmyslu např. 13,5% občanů, zatímco u nás je to jen 1,6%. Je tomu tak proto, že blahodárný vliv zahraničního kapitálu se koupí podniku nerozvíjel, ale sloužil na jejich likvidaci (např. Cukrovary, masokombináty)

rozvoj venkova
V západních státech Evropské unie je evidentní podpora ze strany státu rozvoji venkova a zemědělství, tak rostlinné i živočišné výrobě z důrazem na kvalitní služby pro zemědělce. Cílem komplexních opatření rozvoje venkova je zachování pracovních míst na venkově, a tím zajistit koupěschopnost obyvatelstva, ekologicky hospodařit na půdě a zabránit odchodu obyvatelstva z venkova do měst. Cílevědomý rozvoj venkova včetně infrastruktury (sportovní a kulturní zařízení, obchod a služby) vytváří prostor pro kulturu bydlení obyvatel a rozvoj agroturistiky jako doplňkové činnosti zemědělce. Tento program je financován státem resp. z evropských fondů.

Program rozvoje venkova na Slovensku naráží především na problém zaměstnanosti na venkově. Není žádným unikátem, že v obci je zaměstnán akorát starosta. Z toho důvodu kupní síla obyvatelstva stačí (případně i ne) na krytí základních potřeb na přežití. Aktivační nebo veřejné práce jsou přechodným východiskem z nouze jak vytvořit pracovní místo, ale v žádném případě nemohou nahradit příjem z trvalého pracovního poměru na slušné bytí. Rozvoj turismu jako trvalý příjem pro obyvatele venkova lze kromě některých lokalit v žádném případě nezajistí práci a příjem pro obyvatele na slušné bytí. Bez státní podpory zaměstnanosti na venkově především rozvojem zemědělské výroby není možné vytvářet trvalé pracovní místa a trvalý příjem pro obyvatele venkova jako podmínky pro rozvoj venkova.

Rozvoji venkova neprospívá i skutečnost, že za poslední roky úměrně s poklesem živočišné výroby, modernizací strojového parku pro rostlinnou výrobu klesá počet pracovníků v agrosektore. (Např. Za roky 2010 – 2011 cca 15 tisíc). Části podnikatelů podnikajících v rostlinné výrobě tento stav vyhovuje. Především proto, že s úspěchem prodají v zahraničí produkci obilovin, kukuřice a technických plodin, které se nám obloukem v přidané hodnotě vracejí zpět jako maso, masné výrobky atd. Do jaké míry tento stav vyhovuje státní politice zaměstnanosti je nezajímá. Upřímně řečeno: proč i? Mají podnikat ze ztrátou v živočišné výrobě a konkurovat dotovaným výrobkům ze zahraničí? Je zřejmé, že do podnikání s vědomím hospodářské ztráty nikdo dobrovolně nepůjde.

Národní protikrizový program pro zemědělství
Slovenské zemědělství v současnosti čelí velkým výzvám. Ztratili jsme soběstačnost v potravinách, na trhu převládají potraviny z dovozu a chybí dobytek ve stájích. Zemědělství stojí před dilematem vlastního přežití. K řešení globálního krizového stavu přistupují státy rozdílné, např. Polsko, Česko, Maďarsko atd.

ovce.jpgNaši zemědělci ani po roce 2013 nebudou rovnoprávní členové Evropské unie, vždy budou odkázáni na dotace státu. Kromě toho, použití prostředků fondů Evropské unie nepodporuje, ba přímo zakazuje přímou podporu zemědělské výroby, zpracování a uvádění zemědělských výrobků (viz podporu de minimis – příloha 1 Smlouvy o založení ES). Je proto na vládě, jakou strategii zvolí pro renesanci agrosektoru jako celku, t. j. prvovýroby, zpracovatelského průmyslu, služeb, vědecko-výzkumné základny a školství.

Tím, že zemědělství je vázáno na půdu, vytváří podmínky pro rozvoj všech regionů Slovenska, což umožňuje rozvíjet i nejzaostalejší regiony.

Proto prvořadým úkolem je zajistit využití půdy způsobem prospěšným pro danou oblast z hlediska produkce a ekologie. Skončit s nesmyslným dotováním za nevyužití půdy. Důslednou agrotechnikou předcházet a zabránit povodním.

Obnovit a modernizovat živočišnou výrobu, respektovat klimatické a historické skutečnosti. Využít a podporovat smluvní chov zvířat s obyvatelstvem (např. Králíci, skot) Vrátit službám zemědělce původní smysl.

Podpora velkovýrobních i rodinných farem a vybudování infrastruktury na venkově zabezpečí rozvoj turistiky jako doplňkové činnosti práce na vesnici.

Správně vedené zemědělství je kromě toho trvalou zárukou environmentálního rozvoje země.

Mimořádnou pozornost vyžaduje obnova a modernizace potravinářského průmyslu (příkladem jsou např. Poláci) a zabránit vývozu prvotních zemědělských produktů.

Dotace státu na udržení a vytvoření nových pracovních míst by měly směřovat do agrosektoru proto, že tyto činnosti jsou žádané. Výroba a obchod s potravinami jsou historicky nejstabilnější a pro lidstvo nenahraditelné, pokud lidstvo nepřestane. Co nelze říci o výrobě aut, televizorů a vůbec o spotřebním zboží.
Na Slovensku není zatím na trhu objednávka na chybějící nebo nové služby a ve světě je také dostatek ba přebytek výrobních kapacit.

Slovensko dováží více než polovinu potravinářského sortimentu, který si umíme vyrobit díky půdě a klimatickým podmínkám doma. Na krytí potřebné produkce můžeme zaměstnat desetitisíce občanů s minimálními náklady na školení a vrátit na trh práce i nekvalifikovaných občanů a při specifickém pracovním režimu (např. V živočišné výrobě) je naučit získat pracovní návyky.

Zemědělská prvovýroba i potravinářský průmysl trpí nedostatkem financí. Naopak, obchod s potravinami a obchodní řetězce a bankovní domy dosahují zisky, které končí v mateřských podnicích v zahraničí. Spravedlivé by bylo, aby se část těchto zisků dostala zpět např. v rámci financování technického rozvoje resortu (např. výzkum, školství atd.)

Úsilí zvyšovat podíl slovenský potravin na pultech obchodních řetězců kontrolou kvality a ceny dovozových potravin je zástupný problém, který neřeší zásadní otázku výroby potravin (co bychom vlastně při omezení dovozu např. Vepřového masa věděli nabídnout?).

„Politici by měli po sobě něco pozitivní a hmatatelné zanechat.“ (Babiš, Forbes). V zemědělství zvlášť, protože dosavadním politikům se nic takového nepodařilo. K tomu musí přispět i sami zemědělci a potravináři tím, že budou prosazovat zájmy agrárního sektoru společně.

V Bratislavě dne 4. února 2013

Ing. Anton Šplíchal sen. je zemědělský inženýr, pracoval jako předseda JZD, a ve vedoucích funkcích v rámci Zemědělského zásobování a nákupu

Makroprostředí: Maďarsko

Maďarsko leží ve východní Evropě. Sousedí na severu ze Slovenské republiky, na severovýchodě s Ukrajinou, na východě s Rumunskem, na jihu s Srbskem a Moldavskem, na jihozápadě s Chorvatskem a Slovinskem a na západě s Rakouskem.
Maďarsko se rozprostírá v Panonské pánvi. Většinu jejího povrchu 4/5 zabírají roviny, zbytek pahorkatiny a vrchoviny. Z geologického hlediska se území dělí na čtyři oblasti – Severní středohoří, Malou dunajskou kotlinu, Zadunají a Velkou
dunajskou kotlinu.
Severní středohoří leží na severu a táhne se v půloblouku vedle Slovenské hranicích až k Dunaji. jeho nejvýznamnější částí jsou sopečné Zemplínské vrchy, které se táhnou od severovýchodu na jihozápad. V jejich jižním podhůří – tokajské vrších se rodí známé tokajské víno. V pohoří Matra se nachází nejvyšší hora Maďarska Kékes (1015).
Malá dunajská kotlina se rozprostírá na východ od rakouských hranic a na jih od Dunaje až po Bakonský les. je součástí Podunajské roviny, jejíž severní část je oddělena velkým ramenem Dunaje.
Zadunají je ohraničené na západě rakouskými hranicemi, na severu a na východě pravým břehem Dunaje. téměř uprostřed
Zadunají leží Blatenské jezero – Balaton.
Vodstvo
Všechny vodní toky patří do povodí Černého moře. Odvádí je tam Dunaj, který protéká Maďarskem v délce 417 km a z části tvoří státní hranici. Pohraniční řeka Tisa protéká Maďarskem v délce 579 km. Tisa spolu s Dunajem sbírá z území
Maďarska téměř všechny vodní toky. Nejvýznamnějším maďarským jezerem je Balaton.
Podnebí
Maďarsko má suchozemské, mírné podnebí. Použije se v něm vliv tří pásem: kontinentálního, přímořského a středozemního. Důsledkem jsou extrémně výkyvy počasí – v zimě mrazivé a v létě horké dny – i velké teplotní rozdíly.
Nejsušším krajem je Velká dunajská kotlina, nejvlhčí je západní oblast Zadunají.

7-násobná vdova z Vrbového je světovou rekordmankou. Její případ dodnes vzbuzuje pochybnosti

Slovensko má světový unikát, o kterém však u nás téměř nikdo neví. Badatel z Vrbového odhaluje černou historii svého městečka, za kterou si vysloužil dokonce i zápis do knihy rekordů.

Z historie známe ženy, které měly zavraždit i pět manželů. Málokdo však ví, že na Slovensku žila žena, která je dokonce trumfla. Vydala se osmkrát, přičemž sedm své muže pohřbila. Tajemný příběh ženy z Vrbového odkrývá místní badatel Vladimír Bzdušek. Byla to však opravdu „černá vdova“?

Pan Bzdušek se zajímá o lokální historii svého rodného městečka a přibližně před dvěma lety narazil na zajímavý článek, kde se zmínil případ jeho rodačky jménem Catharina Chaszna, kterou podezřívali ze zavraždění svých sedmi manželů.

Černá vdova?
Jejich jména uvedené nebyly, pouze jejich stručná charakteristika, u některých i povolání, u jiných zase věk s indiciemi, že jejich úmrtí jako zdravých mocných chlapy v nejlepším věku nemohou být jen takové náhodné, a stali se oběťmi „černé vdovy“. Mělo se to všechno odehrát ve Vrbov roce 1880, přesněji to měl být rok smrti posledního manžela.

Nadšenec se tedy pustil do pátrání, které bylo mimořádně náročné, ale nakonec úspěšné. Podařilo se mu zjistit mnoho informací včetně jmen manželů: „Tehdy se celá ta historie krásné otevřela, protože ty jména byla typicky Vrbovský, dodnes se ve Vrbov vyskytující a bylo zcela jasné, že ten příběh se odehrál přesně tak, jak byl popsán,“ uvedl pro Dobré noviny Vladimír Bzdušek.

Díky matričním zápisem zjistil, že Catharina se narodila 23. září 1818 a zemřela 8. září 1892. Patřila mezi nejnižší šlechtu a během svého života měla osm manželů. Šlo většinou o řemeslníky, kteří nebyli chudí, ale přežil ji pouze ten poslední.

Poprvé se vdala, když jí bylo 24 let a vzala si asi 40-letého ševcovského mistra, který byl dvojnásobným vdovcem. „Byl to pravděpodobně nějaký vzdálený příbuzný jejích rodičů. Vydávala se za něj zřejmě proto, aby byla zajištěna, „vysvětluje badatel.

Co se jim stalo?
První manžel měl zemřít na souchotiny, další zemřel na stáří, jiného skolila vodnatelnost či zánět pobřišnice „V matrice je speciální rubrika – příčina úmrtí. A protože ty příčiny, které tam byly napsány, jsou přirozené, tak určitě nešlo o nějaké vraždy nebo nějaké zákeřnosti, protože i v té době se takové věci samozřejmě dost přísně sledovali. A když by tam bylo nějaké podezření, tak by to byly vyšetřovali příslušné orgány, „konstatuje Bzdušek s tím, že případně by v matrice byla alespoň zmínka o náhlé smrti.

Přece jen se však u jejího čtvrtého manžela, který byl vysloužilým vojákem, objevuje určité podezření. „Vrátil se do své rodné obce, založil si hospodářství, hned se oženil a po roce a čtvrt manželství se mu podařilo zemřít. A v matrice je poznámka, že zemřel na následky otřesu mozku. A v tom původním článku byl ten případ napsán jako nešťastný pád. Čili tam by bylo určité podezření, že příčina smrti byla celkem podezřelá, „prozradil pro Dobré noviny Bzdušek.

Nad příběhem sedminásobné vdovy však stále visí otazníky, protože pan Bzdušek zatím nenašel prapůvodní zdroj tohoto případu, a tak není jisté, kdo a s jakým motivem ho zveřejnil. Přesto si však za svou usilovnou práci vysloužil zápis do České knihy rekordů.